Hotel na pláži Potěmkina jsme opustili krátce po deváté ráno. Původně jsme přemýšleli o útěku bez placení, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Zasloužili by si dostat taky za vyučenou, za všechny pokusy o podraz či dvojnásobné jízdné oproti normálu!
Hotelová elektrocentrála v Dürresu (Mart Eslem)
Z balkónu však nevedla žádná cesta, na které bychom nebyli dlouho někomu na očích. Buď bychom museli seskočit přímo před okno recepce nebo jít s batohy po střeše sousedního objektu, což by nutně mohlo způsobit poprask. Ovšem chtěl bych vidět jejich překvapené obličeje až by někdy navečer vyrazili zamčené dveře a zjistili, že je pokoj číslo 5 prázdný…
Výhled z hotelu na pláž Potěmkina v Dürresu (Mart Eslem)
Místo nebezpečného útěku, který by v případě nezdaru mohl mít velice nebezpečné následky, jsme zaplatili tři tisíce leků za nocleh a čtyři sta za dvě piva, které jsme si dali včera večer.
Vraceli jsme se stejnou cestou jako včera. Tedy po prašné ulici Rruga e Dëshmorëve. Nemuseli jsme však jít až zpátky k nádraží, nýbrž jsme si stopli furgon někde v první polovině ulice. Za dvě stě leků nás dovezli do centra Tirany. Byli jsme sice namačkaní jak sardinky a batohy museli mít na klíně, ovšem dostali jsme se do Tirany ještě před jedenáctou dopoledne.
Ve vyzkoušené internetové kavárně na bulváru krále Zogu I. jsme si skočili přečíst a poslat nové maily a v sousední cestovní kanceláři se přeptali na spojení do černohorské Podgorice.
Přímé spojení není. Vlak nám také nebyl doporučen. Je pravda, že v celé Albánii je pouze asi necelých osm set kilometrů železnic a z toho se snad ani všechny nepoužívají. Jediné vlakové spojení, které jsme skutečně viděli jet, byl spoj z Durrësu do Tirany. Vagóny však byly ve značně zuboženém stavu.
Vagóny na nádraží v Dürresu (Mart Eslem)
Budeme tedy muset vystoupit v severoalbánském městě Shkodra a tam si sehnat spoj do Podgorice. Byli jsme ujištěni, že takový autobus opravdu nejezdí. Doufáme proto v pravdomluvnost našeho zdroje informací, tedy zaměstnanců cestovní agentury.
Jelikož dnešní den bude zřejmě naprosto celý ve znamení přesunu směrem na sever a tedy domů, pohovořím na závěr našeho pobytu v Albánii o nejznámější Albánce na celém světě. A to přesto, že možná většina lidí ani netuší, že tato světice, tento anděl dvacátého století má se zemí Orlů vůbec něco společného. Řeholní sestra Matka Tereza.
Držitelka Nobelovy ceny za mír, vlastním jménem Agnes Gouxha Bojaxhiuová, se narodila jako Albánka 26. srpna 1910 v makedonské Skopji. Od konce 40. let dvacátého století organizovala v Indii pomoc chudým, tělesně postiženým a malomocným. V osmnácti letech vstoupila do řehole Loretánských sester a pracovala v dívčí škole v Kalkatě jako učitelka zeměpisu. V roce 1948 požádala o ukončení učitelské práce a odešla do nejchudších čtvrtí indického velkoměsta pomáhat potřebným. O rok později založila Řád milosrdenství s cílem starat se o umírající, sirotky a malomocné. Její charitativní činnost se postupně rozšířila na celý svět.
Když v září roku 1997 Matka Tereza v Indii umírá, má její řád více než čtyři a půl tisíce sester, pracujících v 750 charitativních organizacích ve 120 zemích světa. V říjnu roku 2003 byla ve Vatikánu blahořečena…
Přesun do Shkodry nás vyšel opět docela levně. Původně avizovaná cena tisíc leků při verbování do autobusu, se ukázala dle očekávání přemrštěná. Prostě si nemohou pomoci a musí to na nás pořad zkoušet…
Počkal jsem na moment kdy platili i ostatní, a pak jsem výběrčímu jízdného dal šest set leků za nás za oba. Bez mrknutí oka to akceptoval. Vyplatí se tedy v Albánii zjistit si cenu předem někde v cestovní kanceláři a pak na ní jednoduše trvat. Nemůže se potom stát, že vás někdo natáhne.
Autobusové nádraží v Tiraně (Mart Eslem)
Sever Albánie se nám již jevil mnohem kultivovanější. Alespoň co se odpadků týče. Jako by snad někdo uvědomělý začal čistit zemi Orlů ze shora dolů. Nechci je zase přechválit, čuňáky jedny, ale rozdíl to byl markantní.
Ve Shkodře se nás ujal taxikář, sotva jsme vystoupili z autobusu. Nabídl nám převoz do Černé hory za padesát euro. Vzhledem k tomu, že autobusové spojení je velmi nepravděpodobné, plácli jsme si. Padesát euro mi však přišlo příliš, a proto jsem spíše z principu začal smlouvat. Dohodli jsme se na čtyřiceti pěti.
Drožkář, kočírující co jiného než mercedes, nám rozmluvil cestu do Podgorice. Když jsem mu řekl o našem cíly a sice Sarajevu v Bosně a Hercegovině, poradil nám přesun do Vlcinje. Odtamtud prý snáze seženeme spojení.
Snad jsme tedy zase jednou měli štěstí na seriózního člověka. Vyřídil za nás i formality na hranicích, aniž jsme vůbec museli vystoupit z auta. A v Černé hoře nás vysadil přímo na autobusovém nádraží v Vlcinji.
Vzápětí jsem byl donucen vzít svá slova o slušném člověku zpět. Ksindl jeden! Odvezl nás do nějakého zapadákova, odkud rozhodně žádný autobus do Sarajeva nejede. Musíme nejdříve do Podgorice. Když si uvědomím, že jsme tam už mohli být, tak bych nejraději běžel zpět do Shkodry a šlápl drožkářskému týpkovi nejenom do úsměvu, ale asi i do předního skla. Jel schválně pomalu, neustále zdůrazňoval, jak špatné, úzké a nebezpečné jsou silnice v Černé hoře a přitom nás odvezl pouze kousek za hranice. Nacházíme se nyní v těsné blízkosti Skadarského jezera a pár desítek kilometrů od tzv. Boky Kotorské.
Opět jsme všechno zbaštili i s navijákem! Však se mu to podvádění a okrádání jednou vrátí i s úroky. A když ne podvádění, tak určitě neujde odplatě za dlouhého hada, kterého cestou schválně přejel. Jeli jsme krokem klikatými uličkami uprostřed kaňonů hornatého jihu Černé hory a náhle se přes silnici plazil had. Asi dvoumetrový kousek byl již skoro v bezpečí, když taxikář přišlápl plyn, aby následně dupl na brzdy a smykem hada rozmázl po silnici.
Naprosto zbytečná smrt nevinného a hlavně nikoho neohrožujícího zvířete. I tento skutek se mu jednou ve zlém vrátí. Dříve nebo později. Jinak neexistuje spravedlnost…
Musíme čekat v Vlcinji až do šesti večer, kdy odjíždí autobus do Podgorice. Tam si budeme údajně moci přesednout v půl jedenácté na spoj do Sarajeva.
Koupili jsme si tedy kus sýra a pecen chleba a krátili si dlouhou chvíli u sklenice piva před stánkem s občerstvením. Kromě piva a nealko nápojů sice nic jiného nenabízeli, zato se dalo posedět ve stínu stromů. Když už nic jiného, mohli se hosté u sklenky kochat pohledy do hlubokého výstřihu neuvěřitelně vnadné obsluhy stánku.
Alespoň nějaká zábava před odjezdem. Možná, že nás ten Albánec zase tak špatně nevysadil. Minimálně nám ten výstřih pomohl zapomenout na naši zlost ze zbytečného zdržení.
Přesně v šest hodin večer jsme odjeli klimatizovaným mercedesem směr Podgorica. Dvacet euro putovalo přímo do kapsy ochotného šoféra, který za jízdy rozdával i nealko občerstvení.
Projížděli jsme hornaté mořské pobřeží a také jsme zavítali na břeh Skadarského jezera. Údajně největší sladkovodní plochy celého Balkánu. Při západu slunce vypadala černohorská příroda velice romanticky, chvílemi až kýčovitě.
V půl osmé, již za tmy, jsme dorazili do Podgorice. A v hlavním městě Černé hory se na mě snesla albánská pomsta. Pár kroků od autobusového nádraží na jedné z hlavních tříd se ozvaly mé zažívací potíže. Děkoval jsem bohu za seslané setmění!
Beze slov jsem hodil batoh překvapenému Milanovi k nohám na chodník a zmizel pod stromkem ve stínu přízemní budovy. Nedbal jsem procházejících lidí, nevěřícně kroutících hlavou nad tím, co si mysleli, že vidí. Vše mi bylo jedno, pouze jsem se snažil krotit Milana, který svým srdečným řvavým smíchem přitahoval pozornost snad poloviny města.
Střeva byla sice vyprázdněna, ovšem problémem byl “proužek” nebo chcete-li bláto na hřišti. Musel jsem se na ulici tady svléknout donaha a z batohu vyndat čisté věci. Opatrně jsem se převlékl a byl vděčný, že “keříček” byl tak nablízku a mou nehodu neodnesly i mé jediné kalhoty. Musel bych jet domů asi v plavkách. Takhle jsem zahodil pouze spodky.
Nemohlo pro mě tedy být většího vysvobození nežli sprchy na toaletách v budově autobusového nádraží. Tu sprchu mi seslalo samo nebe!
Vůbec celý areál nádraží působil neuvěřitelně. Toalety se sprchou, obchůdky i restaurace hned vedle čekací haly a navíc nebylo problém, domluvit se anglicky. Snad jsme měli jet spíše do Černé hory, než plýtvat časem v Albánii? To ne, nelituju ničeho. Navíc vše bylo naprosto dobrovolné. Sice to byla místy hrůza, ale zážitků opět plná nůše. Co víc si přát?
