Kapitola 8 – Ďáblův chřtán

Díky větráku, který jsme nechali běžet celou noc, jsem se výborně vyspal. Hluk točící se vrtule totiž dokonale izoloval i Jardovo chrápání. K ránu jsem se musel dokonce přikrýt, protože mi byla zima. A to je v tropech hodně příjemná záležitost. Zvláště bez klimatizace.
Dopřáli jsme si snídani v hotelové restauraci a poté jsem již Jardu vyprovodil na nedaleké autobusové nádraží. Rozloučili jsme se letmým podáním ruky. Ani jeden z nás si nepotrpí na zdlouhavé loučení. Jako již poněkolikáté na této cestě jsem osaměl. Moje cesta se vlastně nese ve znamení nevšedních zážitků, orámovaných častým loučením. Christian, Kari, Aiski, Lech, Janusz, Jurek, Georg a teď Jarda. Už to snad ani nespočítám.
Do Paraguaye se tedy vydám zcela sám. Zatím však ještě pobudu v Puerto Iguazú. Vždyť jsem ještě neviděl všechna zákoutí vodopádů. Na dnešek jsem si nechal v duchu hesla, to nejlepší na konec, dech beroucí Ďáblův chřtán, jehož prostředkem probíhá hranice mezi Argentinou a Brazílií.
Chtěl jsem využít příjemného pravidla, že pokud se návštěvník Národního parku Iguazú prokáže vstupenkou z předešlého dne, dostane padesáti procentní slevu. Položil jsem si proto před snídaní vstupenku na stůl, abych na ni nezapomněl. Když jsem se však vrátil na pokoj, zjistil jsem, že je fuč. Pokojská ustlala postele, uklidila pokoj i koupelnu a přerovnala při té příležitosti mé věci, které ji překáželi v úklidu. Zmačkanou vstupenku zřejmě asi aktivně vylodila do koše, který poté kamsi odnesla. Měl jsem tedy smůlu a musel zaplatit opět plnou cenu vstupného.
Po Jardově odjezdu to nebyla jediná komplikace, kterou jsem musel řešit. Zjistil jsem, že v neděli je téměř vše zavřené. Nemohl jsem si tak nikde vyměnit své dolary za pesa. Tím byla ohrožena i má návštěva vodopádů.
Zoufale jsem bloumal ulicemi Puerto Iguazú a pomalu se smiřoval s tím, že zůstanu celý den zřejmě na pokoji. S velkou ruličkou dolarů v kapse mi paradoxně hrozilo, že budu muset zůstat do pondělí i o hladu.
Zachránil mě recepční hotelu El Libertador. Nejdříve nechtěl, ale poté mi směnil aspoň sto dolarů. Sice za nevýhodný kurz 3 ku 1, ale zachránil tím mé nedělní plány.

Autobusem jsem tedy opět vyrazil k vodopádům na řece Iguazú. Za návštěvnickým centrem jsem se již nenechal rozptylovat nabízenými suvenýry a pospíchal na vláček do stanice Estación Central. Hned na příští stanici jsme však všichni museli vystoupit na Estación Cataratas.
Na více jak kilometrových úzkých kolejích totiž jezdí vláčky dva. Je proto potřeba dát pozor zda nastupujete do vláčku směřujícího do Estación Garganta nebo pouze do Estación Cataratas. Já nastoupil na první pokus do toho jedoucího pouze do bližší stanice Cataratas. Musel jsem tedy vystoupit a počkat na vláček, který pojede dále až do stanice Garganta.

Dočkal jsem se ani ne za dvacet minut a za méně než dalších patnáct jsem již vystupoval na Estación Garganta del Diablo. Stanice nese název největšího kataraktu na vodopádech Iguazú, což v překladu znamená Ďáblův chřtán. Ze stanice vede k Ďáblovu chřtánu přes půl kilometru dlouhá železná lávka. Většinou vede pouze nad hladinou řeky Iguazú, pouze chvílemi se prodírá hustou vegetací několika ostrůvků.
Na ostrůvcích se doporučuje zvýšená opatrnost. Čas od času se zde mohou vyskytovat hadi. Rozhodně na kolemjdoucí neútočí, ale mohli by tak učinit, pokud by se polekali nebo k tomu byli vydrážděni. Opatrnosti není nikdy dost, a proto se vyplatí sledovat větve, v jejichž těsné blízkosti zrovna člověk prochází.

Na konci posledního ostrůvku před sebou člověk náhle spatří bílé vody Ďáblova chřtánu. V jeho blízkosti jsou vidět trosky předešlé lávky zničené povodní v roce 1992. Když jsem spatřil, jaké obrovské peřeje vytváří pouze mělký tok řeky Iguazú, ani jsem se nedivil, že povodeň lávku strhla. Dost dobře si neumím představit, jaký to musel být šrumec.

Samotný pohled do hučící podkovy Ďáblova chřtánu by se asi dal přirovnat k Niagárským vodopádům. Ty však nemají ve svém okolí stovky dalších vodních kaskád jako Iguazú. I Garganta del Diablo se skládá ze dvou takových. Jmenují se Salto Unión a Salto Mitre. Kaskády Iguazú se údajně skládají z 275 různě velkých vodopádů. Ten nejmohutnější je právě Ďáblův chřtán – Garganta del Diablo.

Člověk se dívá dolů pod sebe do burácející mlhy. Téměř nic nevidí, pouze cítí onu ohromnou sílu vodní masy. Dech beroucí podívanou nelze slovy ani popsat. Oči kmitají všemi směry, aby se co nejvíce nabažily této jedinečné přírodní scenérie.

Pokorné sledování hnědozelené vody měnící se ve světlou bílou pěnu je často rušeno ostatními návštěvníky.

Snad se na vodopády ani nepodívají. Jejich hlavním zájmem je ukořistit svou vlastní podobiznu s vodopády v pozadí. Na místě jsou k tomuto účelu i fotografové profesionálové. Ze štaflí každého fotografují. Téměř nadlidské úsilí vyžadovalo získání několika snímků, které by nekazily siluety lidí.

Po chvíli jsem od fotografování upustil a uchýlil se opodál. Asi půl hodiny jsem se jednoduše kochal pohledem do dáli. Vodní tříšť příjemně skrápěla mou tvář a skrze lehký opar jsem sledoval protější brazilský břeh. I ten má co nabídnout. Dvojitou kaskádu vodopádů Salto Floriano a Salto Santa Maria. A jak jsem již říkal i část Ďáblova chřtánu je na brazilském území.

Ještě před sedmdesáti lety jezdívaly motorové čluny až k samé hraně vodopádu. Do roku 1938. Na prahu druhé světové války motor jednoho z člunů nedokázal překonat silný proud a zřítil se přes okraj. Pád do Ďáblova chřtánu nepřežil ani jeden ze sedmi německých turistů. Lodní projížďky byly okamžitě zakázány. V dnešních dobách jsou nahrazeny bezpečnějšími jízdami pod vodopád.

Poté, co jsem navštívil Viktoriiny vodopády a vodopády Iguazú, dalo by se říci, že mi chybí jen jeden do pomyslné trojkoruny. Chybí mi navštívit nejvyšší vodopád světa, téměř kilometrový Salto Angel ve Venezuele. Já bych však mnohem raději do této sbírky tří drahokamů přidal jiný vodopád. Tím nemám na mysli Niagarské vodopády. V Jižní Americe existuje jeden málo známý vodopád, který se mi ovšem v minulosti nepodařilo navštívit. Ve vnitrozemí Guyany, ukryt amazonským pralesem, padají z více než dvou set metrů vodopády Kaieteur. Po zemi jsou bohužel nedostupné a před pěti lety se mi s mým kamarádem Richardem nepodařilo sehnat ani leteckou dopravu. Z guyanské metropole Georgetownu jsem tedy odjížděl s nepořízenou a lehce zklamán. Nevím, jestli se mi někdy podaří dostat se opět do Guyany. Mnohem pravděpodobnější bude návštěva Venezuely, kde si Andělský skok rozhodně nenechám ujít…