Čím více jsme na severu, tím chladnější je počasí. Naštěstí však neprší. Dnes ráno nás překvapila v Tartu pouze šestistupňová venkovní teplota. Vyšli jsme si z hotelu koupit ovoce na tržnici u břehu řeky Emajogi a před další procházkou městem jsme se vrátili na pokoj pro teplejší oblečení. Já s Richardem jsme si dokonce vytáhli z batohu zimní čepice.
Most visacích zámků v estonském Tartu (Mart Eslem)
Krátce jsme se ještě prošli městem, ale jelikož víc až tak zajímavého nenabízelo, brzy jsme byli zpět v hotelu a balili svá zavazadla na další cestu. Za zmínku stojí malý pěší most přes řeku, nacházející se u říčního přístavu pár kroků na severovýchod od hotelu Tartu. Zábradlí moderního mostu je poseto visacími zámky. Najdete tam staré i nové, malé i velké a některé již i značně zrezivělé. Jedná se o zvyk místních novomanželů, kteří po svatbě připnou svůj zámek k zábradlí na mostě. Akt zřejmě symbolizuje spojení jejich svazku na celý život. Ne každému však v manželství kvete pšenka, jakoby symbolizoval rozličný technický stav visacích zámků…
Po jedenácté hodině jsme vrátili na recepci klíč od pokoje číslo 310 a vyrazili do sotva dvoutisícového městečka Mustvee na břehu Čudského jezera. Mustvee leží asi šedesát kilometrů severně od Tartu. Zpočátku není tento směr z Tartu značen, takže se musí sledovat ukazatele silnice číslo 3 ve směru na Narvu, které leží 175 kilometrů severovýchodně od Tartu na estonsko-ruské hranici.
Tato hranice prochází i středem Čudského jezera, na které na jihu navazuje podstatně menší i když stále obrovské Psovské jezero.Téměř celé rusko-estonské pomezí je tak tvořeno vodní hranicí. Z Čudského jezera totiž vytéká na severu řeka Narva, která ústí do Finského zálivu. Suchozemská hranice mezi oběma zeměmi tedy měří sotva padesát kilometrů na jih od Psovského jezera.
Estonské pobřeží Čudského jezera (Mart Eslem)
V Mustvee jsme si dopřáli krátkou přestávku na fotografování. Přestože se jedná o malou vesničku, jsou v ní hned čtyři kostely a dříve jich dokonce bývalo sedm. Pláže Čudského jezera bývaly za minulého režimu velice navštěvované a oblíbené převážně ruskou populací. Dnes pláže zejí prázdnotou a na pobřeží lze potkat maximálně rybáře. O to více romantiky břehy jezera nabízejí. Obzvláště malebná jsou zákoutí porostlá rákosím. Na úrovni Mustvee je jezero přes padesát kilometrů široké a pohled na jeho hladinu tedy připomíná pohled na moře.
Ještě pár kilometrů jsme pokračovali v jízdě podél břehu Čudského jezera a v obci Kauksi jsme odbočili na sever. U města Johri jsme se napojili na silnici E20, která spojuje ruskou hranici s hlavním městem Estonska Tallinem. Změnili jsme směr jízdy prudce vlevo a podél pobřeží Baltického moře jsme ujížděli na západ. Nedojeli jsme však ani do města Rakvere ležícího na půl cesty do Tallinu, ale odbočili pár kilometrů před ním opět na sever, k břehům Finského zálivu.
Informační cedule estonského městečka (Mart Eslem)
Naší další zastávkou bylo asi čtyřtisícové městečko Kunda. Již několik dní dopředu jsme se hecovali heslem : “To bychom nebyli chlapi, abychom se nezastavili v Kundě!” Na návštěvu Kundy také asi jen tak nezapomeneme…
Svou atmosférou připomíná lehce apokalyptické městečko. Na jeho okraji stojí doslova mamutí cementárna postavená zajisté ještě za Sovětského svazu. A před cementárnou stojí i moderní továrna na výrobu celulózy.
Cementárna v estonské Kundě (Mart Eslem)
Celulózka prosycuje ovzduší něčím podobně zapáchajícím jako je formaldehyd a cementárna chrlí pro změnu do svého okolí tuny jemného šedého prášku. Smrtelná to kombinace smradu a špíny. Však také stromy i domy ve městě jsou tímto popílkem doslova poseté. Celé město je pokryté šedým práškem a barva stromů i domů tak ostře kontrastuje s nádherně modrým nebem v pozadí. Naskytl se nám pohled, který jsme ještě nikdy neviděli a nezažili.
Kunda – apokalyptické estonské městečko (Mart Eslem)
Fotografie, které jsme pořídili, budou mít zajisté zcela pekelnou atmosféru. Městečko Kunda díky této nezvyklosti, působí téměř jako kulisy nějakého hororového snímku. Prach na silnicích je navíc každou chvíli zvířen projíždějícími kamiony. Nákladní vozy převážejí tuny a tuny dřeva do nedalekého přístavu. Část kmenů samozřejmě končila i v továrně na celulózu.
Původně jsme chtěli v Kundě přenocovat, ale poté, co jsme ji poznali jako neuvěřitelně špinavé město, jsme rádi změnili plán…
Kunda – městečko jako z hororového snímku (Mart Eslem)
Životní prostředí zdejší obyvatele asi mnoho netrápí. V těsné blízkosti cementárny se vesele projížděly děti na kolečkových bruslích. Zřejmě si Estonci zvykli na devastování životního prostředí během ruské nadvlády. Estonská příroda se totiž stále ještě vyrovnává s těžkými ranami, které ji zasadila sovětská armáda.
Tak třeba na pobřeží Baltského moře stojí majáky, které bývaly zásobovány energií z nezabezpečených jaderných reaktorů.
Existují v estonských lesích i místa, kde jaderný odpad zamořil celá jezera. Z některých studní dokonce dodnes vytéká místo vody kerosín. Letecké palivo sovětští piloti bezohledně vylévali do krajiny.
Až na hrádky s jaderným odpadem se podobně chovala Rudá armáda i na území Československa. Některé bývalé vojenské areály toho byly po odsunu ruských vojáků němým důkazem.
Rusové se k celému bývalému Východnímu bloku chovali jako kolonizátoři. Bezohledně a neurvale. Díky bohu, že ty časy jsou již nenávratně za námi!
Do Tallinu jsme ještě dnes dojet nechtěli, a proto jsme se toulali křivolakými silničkami největšího estonského národního parku Lahemaa. Na ploše 480 kilometrů čtverečních lesa se nachází 14 jezer a spousta říček. Oblast je také poseta hustou sítí doslova titěrných vesniček.
Mezi stromy hustého lesa prosvítá při jízdě po pobřeží mořská hladina. Poprvé v životě jsem viděl borové háje na břehu moře. Pláž spíše připomínala okolí Máchova jezera u nás v Čechách, nežli pobřeží Finského zálivu.
Překvapivým premiérám však neměl být ještě konec. Prvně v životě jsem měl možnost spatřit husté rákosí na mořské pláži. Tento pohled se nám naskytl okolo majáku u vesničky Vergi.
Pobřeží Baltského moře v Estonsku (Mart Eslem)
Doslova šokem pak pro nás bylo pozorování labutí v mořské zátoce u další vesnice Lahemaaského národního parku, s krkolomným názvem Vihasoo. Ryze sladkovodního ptáka bychom zde, s hlavou ponořenou do slané vody, rozhodně nečekali.
Naše čtvrteční putování jsme zakončili ve vesničce Viinistu, kde na břehu moře stál přepychový moderní hotýlek. Jelikož jsme si s Pavlem naplánovali nocleh pod širým nebem, ubytoval se v pokoji za 40 euro pouze Richard. Když jsme viděli, že začíná pršet, ani nás nenapadlo ho přemlouvat.
Dali jsme si v hotelové moderně zařízené restauraci kávu na zahřátí a vydali se s Pavlem hledat místo vhodné k přespání. Díky dešti jsme hledali cokoliv, co by posloužilo jako ochrana před padajícími kapkami.
To pravé místo jsme po dlouhém hledání nalezli až ve tři kilometry vzdálené vesničce Turbuneeme. Na břehu moře stály tři dřevěné novostavby, z nichž jedna se nacházela ještě v počáteční fázi rozestavěnosti. Co však bylo důležité, střecha již byla dokončena!
Zaparkovali jsme tedy auto a nastěhovali své věci do větrné chatky. Museli jsme doufat, že nás někdo nevyhodí, protože najít jiné suché místo k přespání venku by bývalo bylo značně obtížné…
