Nedělní přesun do Caracasu vyžadoval opět brzké vstávání. Tentokrát v půl páté. Na západní polokouli mi podobné vstávání nedělá potíže, zatímco na asijské straně světa by mě z toho naopak, jak se říká, omývali. Zavřeli jsme za sebou prázdné pokoje a černou tmou kráčeli k východu z ranče, kde čekal náš odvoz.
Téměř pohádkový byl pohled nahoru na oblohu. Nebe bylo poseté miliony zářících hvězd a temné koruny stromů byly jako každou noc poseté stovkami bílých volavek. Vizuální představení, na které člověk jen tak nezapomene. Stejně tak nikdy nezapomenu na celý pobyt v Hato El Cedral. Tři dny byly doslova prošpikované novými a jedinečnými zážitky a zkušenostmi.
Od ranče vedla dlouhá rovná prašná cesta až na okraj pozemků patřících ke statku. Teprve tam, u asfaltové silnice jsme si přestoupili do dvou osobních aut. Cesta pak už byla, ve srovnání s přesunem na korbě náklaďáku, velice monotónní a nudná. Na korbě sice fičelo a prášilo se, ovšem přední světla dodávala ve tmě naší jízdě určitou dávku mystiky. Podél cesty jsme viděli svítit oči obyvatel mokřadů a na cestě samotné se povalovaly stovky kapybar. Ospale se otáčely, co je to vyrušuje ze spánku. Jevily pramalý zájem uhnout, dokonce i když kola náklaďáku projížděla pár centimetrů od nich. Uhýbaly pouze v případě, že opravdu bránily v průjezdu. Nemohl jsem se ubránit pochybnostem, zda ještě někdy a někde uvidím kapybary v tak obrovském počtu pohromadě.
Kapybary všude, kam se v Hato El Cedral podíváš (Mart Eslem)
Hlavní město Venezuely Caracas nemá návštěvníkům příliš co nabídnout. Díky pohnuté minulosti města, ale i otřesům půdy Caracas opakovaně trpěl pod nájezdy dobyvatelů a 16. března 1812 byl takřka úplně zničen zemětřesením.
Přenocovali jsme v hotelu Miramar Suites blízko letiště pro vnitrostátní lety. Jedinou prohlídku města jsme podnikli hlavně kvůli pozdnímu obědu nebo spíše brzké večeři. Díky dešti jsme u jídla i zůstali a ani centrum Caracasu si neprohlédli.
Výhled z hotelu Miramar Suites (Mart Eslem)
Do centra jsme jeli po dálnici, která byla postavena už v 50. letech 20. století za vlády diktátora Marcose Péreze Jimenéze. Byl to diktátor, ale také vizionář, který v mnohém předběhl svou dobu. Kromě dálnice, která bez problémů slouží i na počátku jednadvacátého století, nechal vybudovat i jadernou elektrárnu a podporoval spousty dalších zajímavých novátorských projektů. V jeho započatém díle však už bohužel nikdo další nepokračoval.
Město není na první ani druhý pohled nikterak hezké ani příjemné. Mrakodrapy a městské silniční sítě jsou obklopeny strmými stráněmi. Stráně jsou mnohdy doslova oblepené domečky tzv. favel nebo-li slumů chceme-li. Různobarevné hranaté stavby působí na stráních jako ptačí hnízda. Z dáli působí barevně a zajímavě, jejich realita je však jiná. Chudinské čtvrti jsou semeništěm problémů, díky kterým je Caracas považován na začátku 21. století za jedno z nejnebezpečnějších měst Jižní Ameriky. Vraždy a přepadení jsou na denním pořádku, což byl také důvod, proč Petr nechtěl riskovat naší bezpečnost a využil deště ke zrušení procházky centrem města.
Barevné favely Caracasu (Mart Eslem)
Trochu jsem toho litoval. Aspoň trochu jsem si chtěl prohlédnout město, kde se narodil osvoboditel Jižní Ameriky od španělské nadvlády, hrdina Simon Bolívar. Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco se narodil 24. července 1783 v San Mateo u Caracasu, v tehdejší Nové Granadě, dnešní Venezuele.
