Kapitola 4 – Myšlenky poutníkovi

I náš druhý večer v Pamploně jsme zakončili večeří na Plaza del Castillo. S ponocováním jsme to však nikterak nepřeháněli. Každodenní pochodování stojí dost energie a na noční hýření jí už příliš nezbývá. Ostatně noční dýchánky nejsou ani cílem našeho putování.

Jakási nepsaná večerka je v Albergue Jesús y Maria stanovena na třiadvacátou hodinu. Většina poutníků je však tou dobou už dávno v limbu. Po návratu z večeře nám to náramně předváděl mladý Kanaďan na vedlejší palandě. Názornosti dopomáhal i silným akustickým doprovodem. Velice slušně totiž chrápal. Však nás na to předem i upozornil při svém příchodu a doporučil nám špunty do uší. Já si je vozím na každou cestu, bohužel David si noční koncert vychutnával naplno a z jak se říká z první ruky.

Přestože špunty Kanaďanovo chrápání tlumily, i tak jsem se často budil. Madrace horní palandy byla hodně měkká a často jsem měl pocit, že ležím spíš v síti než na posteli. Příliš jsem se proto nezlobil, když okolo šesté ráno začal v budově pozvolný šum ranních ptáčat, natěšených na vylítnutí z hnízda a další etapu camina. Jednalo se o nenásilný kolektivní budíček.

Palanda v Albergue Jesús y Maria (Mart Eslem)

Díky tomu se nám podařilo vyjít na pochod hned krátce po osmé hodině. Zašli jsme si totiž ještě na poutnickou snídani za 2,50 eura. Ranní káva, džus a croassaint se podával v maličkém baru pár metrů naproti východu z ubytovny.

První čtvrtina naší třetí etapy vedla ulicemi Pamplony. Trasa Camina je velice pečlivě značená. Městská dlažba je posetá nerezovými kolečky s ikonou mušle. Zabloudit je tak prakticky nemožné. Nejenom, že jsou značky tak názorné, ale i lidé na ulicích v nás na první pohled poznají poutníky. Při pouhém zastavení, lehkém odbočení od značení či náznaku bezradnosti, kolemjdoucí ihned spontánně ukazují správný směr pochodu a nezapomínají dodat tradiční pozdrav : „Buen Camino!“

Tento pozdrav používají často i náhodní kolemjdoucí na místo obvyklého „Hola“ nebo „Buenos Dias“. Hlavně se však jedná o vzájemný pozdrav poutníků.

Mušle hřebenatka, symbol Svatojakubské pouti (Mart Eslem)

Concha, značení trasy Camina (Mart Eslem)

Okolo půl desáté jsme si udělali první pauzu ve vesničce Cizur Manor. Na dohled románského kostela Iglesia San Miguel jsme se uvelebili na dřevěnou lavičku. Vesničku založili maltézští rytíři ve 12. Století.

Díky časnějšímu vstávání si můžeme dopřávat po cestě častěji i delší přestávky. To nám také kvůli fotografování i pouhému kochání se okolím velice vyhovuje.

Časté přestávky poutníkovi (Mart Eslem)

Cílová stanice životní pouti (Mart Eslem)

Camino je cesta. A cesta je život. Stejně tak, jako v průběhu života člověk odkládá přebytečné a nepotřebné, dělají to samé i poutníci během Camina. Trasa je proto lemována nejenom odpadky z batohů těch méně uvědomělých, ale často i nepotřebnou prošlapanou nebo roztrhanou obuví, ať už utrženými sandály nebo rozpadlými trekovými botami. Čas od času některý z poutníků odloží i svou již nepotřebnou tělesnou schránku. Jeden ze smutných náhrobních křížů jsme míjeli před vesnicí Zariquiegui.  Cílovou stanici své životní cesty tam nalezl poutník z Belgie. I takové je Camino. A i takový je život…

Během pochodu je nezbytné dodržovat pitný režim. Jakékoli podcenění a nedostatečný pravidelný přísun tekutin se může stát mnohem větším problémem než jakýkoli puchýř či oděrka nohou. První dva dny jsem to podceňoval i já. Pár piv i káva, nestačilo. Navíc oba nápoje ještě spíše vysušují organismus. Třetí den našeho pochodu mě proto už od rána bolela hlava. Trvalo mi až do odpoledne, než jsem se opět dostatečně zavodnil a hlava přestala bolet. Na druhou stranu zase pobolívání hlavy odkloňovalo mou pozornost od bolavých nohou. Naštěstí třetí den už byly na pochod lépe aklimatizované a šlo se mi velice dobře.

Camino de Santiago (Mart Eslem)

Před druhou hodinou odpolední jsme došli do nejvyššího bodu naší pondělní etapy. Ze 735 metrů vysokého Alto del Perdón (Výšina odpuštění) je nádherný výhled, jak zpět na Pamplonu, tak i všeobecně do dáli zvlněné Navarrské krajiny. Pěšinku vedoucí vzhůru lemují větrné elektrárny a na vrcholu je kuriózní památník železných poutníků, který dala zhotovit elektrárenská společnost.

Výšina odpuštění (Mart Eslem)

Alto del Perdón (Výšina odpuštění)

Do cíle třetí etapy z vrcholu zbývá už necelých 10 kilometrů lehkého pochodu. David až v pondělí několikrát prohlásil, že se začíná cítit. I takovéto poznání přináší Camino. Popřál jsem mu, aby se mu podařilo cítit se spíše sám sebou. Toť úkol, který dle mého leží před většinou poutníků a vůbec většiny lidí na Zemi.

David Surý pod Výšinou odpuštění (Mart Eslem)

Cesta je život (Mart Eslem)

Teprve třetí etapa začala vést otevřeno krajinou. Cesta se klikatila mezi čerstvě zoranými polními lány a měla najednou zcela jinou atmosféru než předešlé dvě etapy, více méně kopírující hustě provozované silnice. Jakoby teprve začínalo to pravé Camino. Camino plné prašných cest posypaných maximálně štěrkem.

Podobná cesta nás dovedla až do Uterga, kde jsme se zastavili na studené pivečko San Miguel v Albergue Restaurante Camino del Perdón. Předzahrádka restaurace byla vysypána oblázky. Ihned jsem se zul a zažíval doslova psychickou lábuž při masírování unavených plosek při bosém pochodování po kačírku. Vřele jsem to doporučil i Davidovi a i on cítil onu velice příjemnou úlevu. Do cíle pondělní etapy zbývalo necelých 7 kilometrů a my jsme měli za sebou možná největší zážitek celého dne. Největší fyzický požitek to byl zcela určitě.

Albergue Restaurante Camino del Perdón (Mart Eslem)

Cesta je život (Mart Eslem)

U piva nás rozesmála poutnice středního věku, která zcela schvácená z horkého počasí vtrhla do dvora restaurace s emotivním zakletím : „Holy Cow!“ Chvíli poté se téměř zhroutila i se svým batohem na lavičku před hospodou. U piva jí však velice rychle otrnulo, podobně jako i mně s Davidem.

Myšlenky poutníkovi se samozřejmě ubírají různými směry. Někdo se snaží pouze zkrotit svou těkavou mysl ke svému vlastnímu prospěchu, zatímco jiný se snaží předat své myšlenky i ostatním. Na svodidlech a na zdech podchodů mezi vesnicemi Murazabal a Obanos zvěčnil někdo před námi dvě hesla k zamyšlení.

První znělo : „Ta stejná církev, která zabila tisíce lidí, dnes zabíjí miliony nových myšlenek“.

Jakýsi písemný umíráček naprosto zbytečných církevních institucí, které melou z posledního. Není už dávno otázkou, zda, ale už pouze, kdy se tyto organizace prolezlé lží, mamonem a korupcí rozpadnou nadobro.

I druhý nápis nutil k zamyšlení. Pro nás dva však už dávno neobjevoval něco nového. Myslím, že většina z nás to už dávno tuší : „Demokracie je jen iluzí…jedná se o diktaturu peněz a hlouposti.“

Mušle jako ukazatel cesty (Mart Eslem)