Dnešek bude pro Michala velký den. Poprvé v životě si vyzkouší řízení v opačném gardu. Aniž bych ho chtěl nějak hanit, musím přiznat, že nebyl před začátkem „nové zkušenosti“ zrovna nejklidnější. Nelze se tomu divit, když vyfasuje auto v centru Belfastu a čeká ho okamžitý křest ohněm. Ovšem ani já jsem to před lety neměl jednoduché. V Kapském městě jsem se chopil volantu také v centru. A druhé největší jihoafrické město je asi tak desetkrát větší než Belfast.
Důvodem jeho nervozity však není řízení jako takové. On totiž Michal má v Česku na půl roku zadržen řidičský průkaz za dopravní nehodu v centru Ústí nad Labem. Řidičák, který má s sebou je neplatný. Před časem kartičku ztratil a nechal si proto udělat novou. Když mu řidičák sebrali, našel doma alespoň ten starý.
To je krásná pohádka po česku, že ano? Tuším, že každý ví, jak to asi bylo ve skutečnosti.
Otevřeně však přiznávám, že fandím každému kdo podobně „ochcává“ předpisy v naší zemi. Zaujímám k podobným věcem rebelantské sklony. Na českých silnicích jezdí plno hovad, která si plně zaslouží odebrání řidičského oprávnění. Ti slušnější řidiči poté doplácejí na represivní opatření vyvolaná neohleduplností těchto dobytků.
Velmi mě třeba vytáčí, že musím dodržovat předepsanou rychlost, že nesmím telefonovat za volantem, že se nemůžu napít a musím být připoutaný. Kdykoli mi někdo něco nařizuje, tak se mi pění krev v žilách. Postihy, které mi hrozí kdybych tyto nesmyslné předpisy porušil, mě však nutí chovat se jako tupá poslušná ovečka v monotónním stádu.
Přitom mi přijde mnohem nebezpečnější jet přes celé město čtyřicítkou a neustále kontrolovat, jestli jsem ji nedej bože o kousek překročil a vykročil tak k odebrání řidičáku. Dříve se mi chtělo spát za volantem pouze na dálnici, nyní mám obavy, že usnu i v ulicích měst v koloně zoufale se plazících automobilů. Někteří řidiči jsou navíc tak vystrašení, že pro jistotu jezdí ještě pomaleji než by mohli. A to zavání větším průšvihem, než kdyby to všichni pálili nad limit. Ještěže se povinně svítí, jinak bych kolikrát nepoznal, jestli nějaké auto jede nebo stojí.
Nulová tolerance alkoholu je také nesmyslná. Třeba se to tak nezdá, ale je to tak. Dáte si v poledne jedno pivo či sklenku vína a navečer se třeba někdo v rodině zraní a co nastane? Správně byste měli jet na pohotovost autobusem nebo volat taxíka. Kdo z nás to opravdu udělá? Asi nikdo, raději porušíme předpis. Malá povolená hladina alkoholu v krvi by proto byla naprosto přijatelná.
A dostáváme se k telefonování a k bezpečnostním pásům. Jezdím připoutaný, ale když ve městě náhodou zapomenu, riskuju pokutu. To považuji za zásah do mých osobních lidských práv. Za svůj život jsem zodpovědný já sám. Jestli se rozhodnu nepoutat se, měl by to každý respektovat. Stejně tak telefonování. Když se pak něco stane, tak ať mi to státní orgány pořádně osolí, abych si příště dal větší pozor.
Současně nastavený systém je monopol a diktát peněz. Všechno je kšeft. I naše bezpečnost za volantem. Nadnárodní firmy vydělávají na různých bezdrátových sadách v automobilech, jiné společnosti vyrábí ve velkém sedačky pro děti. Pokud sedačka nemá homologaci, opět nám hrozí sankce. Jen plaťte blbečci a držte hubu a krok. To je cíl zákonů, do nichž lobbisté velkých korporací tlačí jeden nesmysl za druhým. A jde jim jen o prachy, naše proklamovaná bezpečnost je jim naprosto ukradená…
Ve čtvrt na jedenáct začalo Michalovo dobrodružství za volantem. Vlastně se ale o žádné dobrodružství nejednalo. Byl z počátku lehce vykulený, ale brzy poznal, že není vůbec žádný problém řídit v opačném gardu. V podstatě vše vychází automaticky ze skutečnosti, že je volant umístěn vpravo. Na křižovatkách se díky tomu řidič chová naprosto přirozeně a logika dopravy mu ani nedovolí splést si strany a jezdit vpravo.
Opět jsme se projeli po Falls Road v západním Belfastu a ani se nesnažíme hledat nejjednodušší cestu na sever, která vede po dálnici M2. Jako navigátor jsem nechtěl Michala příliš rozrušovat sledováním směrových ukazatelů a tak jsme projížděli Belfast, aniž jsem měl valné tušení, kam vlastně jedeme. Pouze můj vnitřní radar mně signalizoval, že se dříve či později na mapě najdu a poté dokážu určit i další směr jízdy.
Jezero Neagh (Mart Eslem)
A tak se také stalo. Zorientoval jsem se na silnici A52 v oblasti městečka Dundrod. Po příjemných silničkách, klikatících se jemně zvlněnou krajinou zelených pastvin, jsme jeli na sever do města Antrim, ležícího na východním břehu největšího irského jezera Neagh.
Tato oblast patří k nejoblíbenějším rekreačním oblastem v zemi. Jezero je tak obrovské, že si na jeho břehu připadáte málem jako u moře. Říká se, že z ptačí perspektivy připomíná Severní Irsko zelenou mísu se zbytkem vody uprostřed. Tímto „zbytkem vody“ je míněno právě jezero Neagh (na mapách i ukazatelích značeno jako Lough Neagh).
Vodní plocha je třicet kilometrů dlouhá a čtrnáct kilometrů široká. Jezero však není příliš hluboké, voda není nikde hlubší nežli devět metrů. Jezerní vody poskytují místním rybářům bohaté úlovky. Jsou domovem spousty pstruhů, lososů a úhořů.
Pronajatý Vauxhall Corsa (Mart Eslem)
V Antrimu jsme se kromě krátké zastávky u břehu jezera Neagh zdrželi také v dalším supermarketu Tesco. Nakoupili jsme do zásoby jídlo a pití na další cestu. Jeden postřeh z nákupu stojí za zmínku. Týká se nákupních vozíků. Už v Belfastu jsem si všiml, že vozíky jsou volně k dispozici. Nejsou spojeny žádnými řetězy a není potřeba drobných mincí či žetonů k jejich použití. Jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat Čechům, než mentálně vyspějí k podobnému vzájemně ohleduplnému chování jako lidé na britských ostrovech.
Naložili jsme nákup do našeho Opelu Corsa. Vlastně pardon do Vauxhallu Corsa. Na britských ostrovech se používá u automobilů namísto označení Opel značka Vauxhall.
Naše černá Corsa byla překvapivě fungl nová. Měla najeto teprve šestnáct mil a voněla novotou. Rádio s CD, klimatizace i elektronová kola. Podobným vozem bych se nestyděl jezdit ani doma v Česku. Vozidlo z půjčovny pro nás bylo milým překvapením.
Nádherné pobřeží Severního Irska (Mart Eslem)
Další cesta vedla na sever po silnici A26. Projeli jsme postupně městy Ballymena, Ballymoney a při průjezdu Coleraine dokonce na chvíli opustili i hrabství Antrim. Pětadvacetitisícové Coleraine, založené již roku 1613, se nachází již v hrabství Londonderry. Ovšem pár mil severně od Coleraine jsme se u šestitisícového přístavu Portrush vrátili zpět do Antrimu.
Cílem našeho čtvrtečního putování bylo okolí nedalekého městečka Busmills. Příznivci irské whiskey tuší správně. Jedná se o domov známé destilérky vyrábějící stejnojmennou whiskey. Při necelých patnáctistech obyvatelích se jedná možná již spíše o vesnici nežli o městečko.
Městečko Bushmills (Mart Eslem)
V centru Bushmills jsme si našli i ubytování. Pokoj v Mill Rest Youth Hostelu vyšel na 31 liber za dvě postele a vlastní koupelnu. Budeme spát v samém srdci Bushmills, na Main Street. Jedná se o moderní a příjemnou ubytovnu, která je připravená na nájezdy turistů směřujících do nedaleké palírny whiskey. I my se zítra chystáme na její návštěvu. Hlavně Michal, jako milovník této lihoviny by si to nemohl nechat ujít.
Zřícenina Dunluce Castle (Mart Eslem)
Den jsme samozřejmě nestrávili pouze cestou a hledáním ubytování. V okolí Bushmills jsme podnikli hned dva malé výlety. Ten první ke zřícenině Dunluce Castle. Hrad postavili už Keltové a ve středověku byl považován za nedobytný. Údajně se jedná o jedny z nejkrásnějších ruin ve Velké Británii.
Každopádně je to velice fotogenické místo, stejně jako celé okolní pobřeží. Tmavé kamenné ruiny ostře kontrastují se sytě zelenou barvou trávy. Hlavně v těsném sousedství zbytků opevnění je trávník tak zelený a hlavně tak perfektně upravený, že jsme si připadali téměř jako na golfovém hřišti. Však golf je zde také populární a území Irska poskytuje ideální terén pro více než třista hřišť.
Obrův chodník z ptačí perspektivy (Mart Eslem)
Vrcholem dne byla procházka po pobřeží k jedinečnému přírodnímu výtvoru zvanému Giant´s Causeway (obrův chodník). Severovýchodně od Bushmills se na pobřeží nachází shluk asi sedmatřicetitisíc většinou šestihranných čedičových sloupů. Bizarní skalní útvar strmě trčí ze země a nechává se omílat vlnami Atlantického oceánu.
Dle staré legendy vytvořil skalní útvar obr, který tudy chtěl přejít na skotský ostrov Staffa ke své milé. Toliko romantický původ skalního útvaru. Ve skutečnosti vznikl rozpadem zchladlé lávy někdy před šedesáti miliony let. Některé skalní útvary nosí již i svá jména. Jen namátkou, Divotvorné křeslo, Včelí plástev atd.
Irové rádi toto místo označují za jakýsi osmý div světa. Jedná se samozřejmě o určitou nadsázku. Je to bezpochyby krásný kousek přírody a jeho půvab je umocněn strmě se zvedajícím zeleným pobřežím, táhnoucím se do dáli oběma směry od obrova chodníku, který se ostře zařezává do mořské hladiny.
Giant´s Causeway – Obrův chodník (Mart Eslem)
Michal místo lakonicky zhodnotil jako takovou irskou Prácheň. Skála v severních Čechách, proslavená televizní pohádkou Pyšná princezna, se obrovu chodníku opravdu svými tvary podobá…
Co by to bylo za večer v Bushmills, kdybychom si nedali místní whiskey. Tedy abych byl upřímný, já jsem si pouze usrkl, z Michalovy sklenice. Jinak jsem dal přednost jinému zlatavému moku, tomu s pěnou. Okolo dvacáté hodiny bylo však městečko překvapivě vylidněné a tiché. A co bylo ještě překvapivější, zaregistrovali jsme více otevřených prodejen potravin než barů či hospod.
Jedno pivo jsme vypili v malebné hospůdce Bush House a poté se přesunuli do restaurace Sixteenoeight. Tam jsme však nepochodili. Bez předchozí rezervace nebylo možné získat volný stůl.
Dalším otevřeným lokálem byl již pouze hotel Bushmills Inn na Dunluce Road číslo 9. A právě tam jsme si v baru dali Bushmillskou whiskey. Vedle baru nabízí hotel i luxusní restauraci. Do té jsme však ani nenahlédli, vzhledem k ceně pokojů začínajících u částky okolo jednoho sta liber jsme si na večeři v hotelu rozhodně netroufli.
I dvě piva a whiskey nás přišly dosti draho. Všeho všudy na více jak šestset korun. Cenová hladina občerstvení nás proto vyhnala poměrně brzy na kutě. Již pár minut po desáté jsme zaujali polohu v leže na pokoji číslo 1 v hostelu Mill Rest Youth.
