Kapitola 14 – Fin Kari

Podařilo se mi spojit se s kamarádem Karim. Od doby, kdy jsme se viděli naposled v přístavu Ushuaia na jihu Ohňové země, uplynuly necelé tři týdny. Nyní je ubytován asi čtrnáct bloků ode mě. Po internetu jsme si dohodli společný sobotní oběd. Náš polední sraz jsem však téměř zaspal.
Vstával jsem až někdy po jedenácté hodině a měl pak co dělat, abych se za necelou hodinku stihl umýt a obléknout, ale hlavně přesunout k hotelu, kde byl Kari ubytován. Čtrnáct bloků, to je téměř jeden a půl kilometru pěšky. A to nějaký čas spolkne.

Pár minut po dvanácté jsem už pochodoval po Calle Lavalle. Ve specifické argentinské výslovnosti španělštiny název ulice zní velice melodicky jako „kaše lavaše“. Před hotelem O´Rei na čísle popisném 733 na mě Kari už čekal.

Na oběd jsme si zašli do jedné z mnoha restaurací na Avenida 9 de Julio. Vzpomínali jsme na naši společnou plavbu přes Drakeův průliv a Kari se rozpovídal i sám o sobě.

Hned na začátku mě šokoval jeho věk. Zatímco jsem celou dobu žil v domnění, že se jedná o zhruba mého vrstevníka, Kari mě překvapil svými osmačtyřiceti. Samotář, který rád tráví zimu mimo Finsko, milující nade všechno moře. A to přestože, v porovnání se mnou nemá rozhodně ten nejlepší žaludek do houpajících se vln.
Ve svých téměř padesáti nebyl nikdy ženatý a dokonce se ani nikdy neodhodlal žít se ženou ve společné domácnosti. Zdůvodňoval mi svůj postoj tak, že nemá rád a nechce mít děti.

Musel jsem kontrovat svým přesvědčením, jak naopak děti považuju za ten největší smysl a dar svého života. Mlčky přikyvoval a jako bych mu v očích četl, že na tom asi něco bude, ale on už prostě k některým věcem nemá ve svých letech odvahu.
Kari je určitě podivín a málokdo s ním vyjde a vydrží. To je bez jakékoli diskuze. Na druhou stranu je to asi ten nejosamělejší a nejnešťastnější člověk, kterého jsem kdy potkal. Jakoby se stále hledal a stále nenacházel své pravé místo v životě. Nemá rodinu, nemá žádný majetek a momentálně ani zaměstnání. Před pár měsíci dal výpověď. Ze dne na den. Svému šéfovi jednoduše řekl, že se stal objetí syndromu vyhoření a nemůže už prostě dál.
A teď už je téměř měsíc sám v Buenos Aires a přemýšlí, co si s životem počne dál. Svým způsobem ho chápu. Myslím, že vím, co cítí a po čem touží. V něčem jsme si vlastně podobní, ovšem já svou toulavou duši a svou touhu po svobodě dokázal skloubit jak s prací, tak s rodinou. A vše se snažím držet v rovnováze. Jakmile jedna část této mé osobní trojdohody začne utlačovat ty zbylé, je to špatně. A Kari něco podobného připustil.
Jedna stránka jeho já udusila vše ostatní. Díky tomu se stal psancem. Hledá, ale nenachází své štěstí. Trápí se myšlenkami o smyslu života. I zde dle mého tápe. Přeji mu, aby pochopil, že není obětí civilizace. Za vše ve svém životě si může pouze on sám. Jsme odpovědní za své činy hlavně sami sobě a stejně tak pouze my sami neseme vinu za vše zlé a špatné, co nás v životě potká. A při tom všem je ještě důležité pochopit, že je naprosto nepodstatné, co si o nás myslí ti druzí. Nejdůležitější je, co si myslíme samo o sobě. Když tohle člověk pochopí, teprve poté může dle mého názoru nastoupit cestu dalšího hledání. Teprve poté může nalézt své místo v životě a jeho opravdový smysl…