Kapitola 5 – Střelkový mys a dále na východ

Prožil jsem díky Honzovy noc hrůzy. Jeho chrápání mi nedovolovalo usnout. Je to opravdový přeborník, v jednu chvíli mi odpoví na mé mlaskání a v příští vteřině opět chrápe s plným nasazením. Jako kdyby chrápání nestačilo, ničila mně i hrozně měkká a prověšená matrace. Díky ní jsme se s Honzou k sobě téměř celou noc tulili. Spací pytle totiž klouzaly po svažujících se stěnách jednolité matrace manželského letiště a dovolili nám ležet pouze uprostřed.

V polovině noci, poté co jsem již ze zoufalství přemýšlel o trachetomii na Honzově hrdle, jen abych mohl v klidu usnout, jsem si vyndal z tašky karimatku a lehl si na zem vedle postele.

Tím jsem sice ulehčil zádům, nicméně akustický problém zůstával i nadále nevyřešen. Utrhl jsem si tedy kousek WC papíru a zacpal si s ním uši, dokonce jsem si i přes hlavu omotanou ručníkem ještě přetáhl kapuci spacího pytle. Sice to moc nepomohlo, ale přesto jsem asi z vyčerpání po nerovném boji konečně usnul.

Ihned po snídani jsem vyrazili na pobřeží moře. Poprvé v životě jsem tak spatřil vody Indického oceánu. Z oceánů mi zbývá již pouze Severní ledový, na což si zřejmě ještě dlouho počkám, jestli se vůbec k němu někdy dostanu. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Zdejší pobřežní vody jsou známé velice častým výskytem velryb. Ovšem, jak trefně včera poznamenal Honza : „Tady se velryby válej u pobřeží každej den, ale uvidíš, že zejtra neuvidíme ani ploutev!“ A bohužel měl pravdu, viděli jsme jen jedno velrybí vydechnutí v dálce a to bylo vše. Ke všemu si ani nejsme jistí, zda to nebylo pouhé cákání vody o útes trčící kousek nad hladinu oceánu. Naštěstí je zde krásně členité skalnaté pobřeží, porostlé pestrobarevnými křovinami, skýtající malebná zákoutí doslova volající po fotografování! I počasí nám přeje, příjemně jsme zde strávili celé dopoledne.

Dalším bodem dnešního programu je Střelkový mys, zde známý jako Cape Agulhas. Volant pro dnešek převzal Honza a myslím, že se velice rychle až téměř suverénně vypořádal s opačným gardem řízení. Mohu si díky tomu vychutnávat okolní krajinu, působící místy opravdu až pohádkově. Okolní příroda je moc krásná, cestu podél pobřeží Jižní Afriky mohu opravdu vřele doporučit, jedná se o úžasný zážitek. Krásná je nejenom okolní příroda, velice vkusně je řešena i architektura osídlených oblastí. Ne nadarmo se říká, že Kapské město je jedno z nejkrásnějších míst na světě.

Jelikož je dnes jedenáctého září, nedá mi to a musím si vzpomenout na přesně rok starou tragédii v New Yorku a Washingtonu. Výročí smutné události nám v Heřmanově (jak jsem pracovně překřtil městečko Hermanus) během naší procházky po pobřeží připomněli rozezněné zvony místního kostela, z čehož jsem usoudili, že je pravděpodobně sloužena mše za duše nevinných obětí terorismu.

Před polednem jsme cestou stavěli v malé samoobsluze místního řetězce marketů Seven Eleven a vybavili se pitím a něčím na zub. Konečně jsme si koupili i adaptéry na nabíjení telefonů a baterií do foto a video přístrojů, bez kterých bychom se za pár dní ocitli v koncích.

Po krátkém zastavení v obchodu jsem se opět vydali na cestu a já si během ní prožil malou osobní tragédii. Kousek za městečkem, ve kterém jsme nakupovali, ležela nalevo od silnice napůl vyschlá vodní plocha. Její vody díky slunečním paprskům jakoby připomínaly odpočívající duhu, každý kousek plochy měl nádech zcela jiné barvy. Jednalo se o pohled pro bohy, doslova jako vystřižený z ráje a já si jej nemohl vyfotit! To mě bude navždy mrzet, to mohla být má nejhezčí fotografie v životě!

Honza však projel kolem jako by se nechumelilo a já celý zkoprnělý spatřenou krásou ani nedokázal včas zareagovat a požádat jej o zastavení. Prostě toto nádherné místo přejel a snad si jej ani nevšiml, tak byl zabrán do řízení našeho dopravního prostředku. Honzovu jedinou momentální starostí je poslouchat rádio, držet volant a přemýšlet o místních křižovatkách. Křižovatky bez semaforů totiž zůstávají poslední záhadou týkající se zdejších dopravních předpisů. Po přijetí na křižovatku se ve všech čtyřech směrech nachází dopravní signalizace značící stop. Vůbec proto netušíme, kdo má přednost. Naštěstí nás vždy někdo pustí nebo jednoduše počkáme až všichni projedou.

Poslední úsek cesty ke Střelkovému mysu vedl skrze bažinatou oblast, kde dokonce ani není asfaltová silnice, cestuje se zde pouze po prašné avšak celkem rovné polní cestě. Oblast se dle mapy jmenuje Soetendals Vlei a byl by hřích ji nenavštívit, ukrývá vskutku krásné přírodní scenérie.

Při fotografování majáku u Střelkového mysu jsem při lovu co nejhezčího snímku opět prožil anabázy s krytem objektivu svého fotoaparátu. Situace sice neměla trvání stejného příběhu z Brooklynského mostu v New Yorku, nicméně jsem se rozhodně mnohem více, jak se říká zapotil. Lezl jsem po balvanech na břehu oceánu, v touze dostat spolu s majákem do záběru i racka, dlouho a klidně posedávajícího na jednom z nejvýše položených útesů. Po dosažení vhodného místa, kde mé maličkosti již chvílemi hrozilo spláchnutí nějakou větší příbojovou vlnou, jsem najednou zaslechl důvěrně známý zvuk padajícího plastového kolečka. Jaké však bylo překvapení, poté, co jsem sklopil zrak a nemohl kryt objektivu nikde na kamenech kolem sebe nalézt. Jediné, nacházející se u mých nohou byl obrovský balvan. Pomalu jsem se tedy snížil do podřepu a velice opatrně, snažíce se neztratil i něco dalšího, uchopil vší silou kámen do obou rukou. Naštěstí jsem tuto náročnou vyprošťovací operaci zvládl, nejednalo se totiž o nic příjemného, šmátrat holou rukou poslepu pod balvanem přidržovaném rukou druhou. Díky bohu vše dobře dopadlo, kryt byl opět na světě, zpod kamene ani nic nevyběhlo a nekouslo mně do ruky a odměnou za krušné chvilky mi navíc byl nádherný pořízený snímek.

Nejjižnější bod Afriky ovšem leží ještě o několik set metrů dále než zmíněný maják a u jeho útesů se údajně mísí vody Indického oceánu s Atlantikem. Polovina zdrojů uvádí, za toto místo střetu vod oceánů Střelkový mys a druhá polovina Mys dobré naděje. Ani já nevím, ke kterému názoru se přiklonit, každopádně dnes již mohu stoprocentně prohlásit, že jsem konečně poprvé v životě spatřil Indický oceán, ať již je pravda a skutečnost jakákoli. Žádný avizovaný barevný rozdíl mezi vodami jednoho či druhého oceánu však není nikde znát ani zde ani u Mysu dobré naděje.

 

Z městečka L´Agulhas jsme odjeli kolem třetí hodiny směrem na sever. Přes Bredasdorp a Swellendam máme namířeno do Port Elizabeth, kam by nás měla dovézt dálnice N2, linoucí se z Kapského města až k hranicím Svazijska. Z autoatlasu jsem však zjistil, že Port Elizabeth je vzdáleno ještě asi šest set kilometrů, což značí jen ztěží takovou vzdálenost ještě dnes zvládnout ujet. Pojedeme tedy, co to půjde a zastavíme dle nálady, únavy a hladu v jednom z měst po cestě. Máme na výběr mezi městy Mossel Bay, George či Knysna. Dál, dle mých odhadů těžko dnes doputujeme.

Nedostatek pohonných hmot nás donutil zastavit v Heidelbergu, kde jsem si rovnou i dopřáli jídlo a pití v rychlém občerstvení řetězce Wimpy. U stojanu s benzínem jsme řešili problém, co se vlastně má do nádrže natankovat. Celou cestu jsem předpokládal, že náš Wolksfagen jezdí na diesel, ale personál čerpací stanice nám doporučil natankovat benzín. Trochu mně vyděsilo prohlášení, že je jedno zda načerpáme Natural 95 či Super 97. Nakonec, po dlouhém dohadování, jsme natankovali skoro osmdesát litrů Naturalu. Plná nádrž nás vyšla zhruba na tři sta randů, to je asi kolem jednoho tisíce korun.

Během rychlé večeře mne zaujali dvě věci. Polstrování sedaček rychlého občerstvení bylo potaženo tlustým průhledným igelitem, což mi přišlo z důvodu životnosti a uklízení jako velice šikovný nápad. A za druhé, u čerpací stanice, stejně jako je to u některých i u nás doma, prodávali dřevěné uhlí na grilování. To by samozřejmě nebylo nic zvláštního, ovšem spolu s uhlím prodávali i v igelitu balená nařezaná dřevená polénka. Tato nabídka tuhých paliv mne vede k připomínce, jak v celé Jihoafrické republice lesy zabírají sotva jedno procento celého území této veliké země. Tento nedostatek stromů vede vládu k přísné regulaci těžby dřeva. Skočit si do lesa a nalámat si tam nějaké klestí, jako se to běžně dělá v Čechách, je tady něco nemyslitelného.

Stmívá se zde již kolem sedmé hodiny a proto jsme zastavili v Mossel Bay a ubytovali se v Dolphin House Backpackers, jak se dnešní noclehárna jmenuje. Koupelna je společná pro všechny nocležníky a navíc budeme opět nocovat ve čtyřech na jednom pokoji. Kromě Honzy a mé maličkosti se k nám přidají i Martin a Pavel. Já jsem ovšem již rozhodnut spát na chodbě jelikož nehodlám promlaskat další noc za zvuků cirkulárky.

Pomalu končí třetí den našeho pobytu v Africe, sedím v kuchyňce naší ubytovny pro turisty a cítím lehké zklamání z výkonů našeho průvodce Martina, který nám skoro vůbec nic nepovídá o historii a reáliích navštěvovaných míst. V knižním průvodci je o většině míst sice spousta informací, ovšem jedná se o údaje převážně praktického rázu, nic moc zajímavého navíc se z nich člověk nedozví. Ale i tak jsem popsal již více jak šedesát stran svého bloku a budu se muset porozhlédnout někde ještě po jednom, jelikož tento mi zcela určitě nebude stačit a celý jej popíšu. Na druhou stranu mi Martinova skoupost na slovo zase dává více prostoru soustředit se na přibližování našich osobních cestovních zážitků, a to je mnohdy zajímavější než četba dlouhých řádků o mnohdy nic neříkající historii.

Tak trochu se mi stýská po mých holčičkách a po psech, kteří jsou jistě celý nesví, jak již dlouho nespatřili svého pána. Budu s tím muset asi něco udělat a zavolat do Čech. I přes problémy s kvalitou spojení jsem se dovolal Lence a ujistil ji, že jsem v pořádku. Dle hlasu jsem poznal, jak si oddechla, zřejmě měla strach, proč jsem se již dva dny neozval, nedalo se mi dovolat a nereagoval jsem ani na SMS zprávy. Sice nehodlám každý den volat domů, nicméně kvůli příjmu SMS zpráv si telefon každý den zapínám, abych se mohl ozvat zpět v případě něčeho naléhavého. Po pravdě jsem však žádné zprávy neobdržel. Je to podivné, vždyť mi je Lenka údajně posílala několikrát. Ještě divnější je, když se jí na displeji telefonu zobrazuje úplně jiné číslo než je to moje. Ovšem nehodlám se tím dále zatěžovat, důležité je, že se spojení podařilo.

Před spaním jsme ještě vyrazili na obchůzku do města, ale díky veřejnému osvětlení zapnutému či existujícímu pouze v ulici na které se nachází i naše ubytovna, a dalším nejbližším osvětlením zářícím v okolí obrovského kříže na skále nad nejvýše položenou ulicí, jsme nakonec skončili v baru přímo naproti Dolphin House Backpackers.

Na alkohol jsem neměl chuť a dal si pouze tonic. Zaujala mě cedule na zdi za barmanem, opět se v narážce dotýkající močení – asi se jedná o místní úchylku. Nápis hlásal následující – „Bar s kuřáckým koutem je jako plavecký bazén s koutkem na čurání.“ Slogan, který je mně jako nekuřákovi i docela sympatický.

Zlatým hřebem večera však bylo Honzovo kouzelnické vystoupení s hracími kartami. Dal mi do ruky sedm karet a poručil, abych je spočítal. Poté mi řekl, ať je spočítám ještě jednou, položím si je na dlaň pravé ruky a překryji je pevně levačkou. Učinil jsem tak, načež mně klepl svým kloubem do hřbetu levé ruky a vyzval mně k opětovnému přepočítání karet. Bylo jich devět! Jak to udělal mi neprozradil a já se po chvíli vydal přes ulici zpět do ubytovny, ve snaze vyhnout se tlačenici o koupelnu a z důvodu zvýšení naděje usnout dříve než dorazí ostatní. Nejsem ani trochu zvědavý, na poslouchání možná i chrápajícího tria.