Kapitola 21 – Great Zimbabwe

Sice jsem se dobře vyspal, dokonce i bez špuntů do uší, které jsem asi zapomněl ve Victoria Falls, ale stále mi není dobře. Kromě řídké stolice budu mít zřejmě asi i zvýšenou teplotu. K snídani jsem si proto dal pouze hořký čaj a samotné kukuřičné lupínky. Zažívacími problémy trpí i Pavel, ovšem u něj to může být způsobeno nalokáním vody ze Zambezi při jeho předvčerejším dobrodružství na raftu. Sice se dle jeho slov, za celou dobu převrátili pouze dvakrát, ale i to k pořádnému napití stačí.

Před osmou hodinou nás vyzvedl Oskar se svým mikrobusem. Je zataženo a lehce mrholí, proto přijel zahalený do zimní bundy a stěžoval si, jaká je mu dnes hrozná zima. Venkovní teplota může být tak kolem osmnácti dvaceti stupňů Celsia a my všichni jsme v tričkách s krátkým rukávem a někdo třeba jen v tílku. Užívali jsme si tedy v autě příjemné teploty, zatímco Oskar mrznul v bundě.

Místem našeho posledního noclehu v Zimbabwe bude čtyřiceti tisícové městečko Masvingo, v jehož blízkosti se nacházejí ruiny Velkého Zimbabwe, největší architektonické památky na jih od egyptských pyramid. Dle těchto tajemných kamenných staveb dostala jméno i celá země. Bývalá britská država Jižní Rhodésie získala nezávislost po volbách v roce 1980.

Kamenné stavby areálu Great Zimbabwe leží necelých třicet kilometrů od Masvinga. Slovo Zimbabwe je pravděpodobně odvozeno ze slovní zásoby jazyku šona. Význam slova se dá interpretovat jako postaveno z kamene. Shluk kamenných budov postavených bez malty a bez použití oblouků a kopulí objevil pro Evropu v roce 1871 německý afrikanista Carl Mauch. Leccos o tomto místě však není doposud vyjasněno, jelikož archeologické práce znemožnili v 19. století zlatokopové, kteří nekontrolovaně celý areál zpustošili.

Ti, kdo se zpočátku zabývali průzkumem zdejších nalezišť, se domnívali, že kamenné stavby nepocházejí od Afričanů. Podivuhodně tajemné klikaté kamenné vzory pokrývající část zdí v areálu Velkého Zimbabwe bývali dávány do souvislosti s královnou ze Sáby. Dnes se však již ví, že vše je výtvorem zručných afrických kameníků. Byla zde nalezena keramika a umělecká díla podobná výtvorům dnešních černochů kmene Bantu.

Zdi vznikli zřejmě jako důsledek rostoucí potřeby bezpečnosti. Rozmnožovalo se totiž bohatství nashromážděné díky obchodu s mědí, zlatem a slonovinou. Pro toto žádané zboží sem dojížděli až kupci ze středověké Arábie.

Theodore Bent, jeden z prvních skutečných odborníků, který měl možnost celý areál za pomoci své manželky, kolegy Roberta Suána a třiceti domorodých dělníků, dvacet let po jeho objevení důkladně prozkoumat, prohlásil, že se jednalo o nejtajemnější a nejkomplexnější místo, které kdy v životě spatřil.

Já však zcela upřímně jsem již tak unavený a otrávený neustálým sezením v mikrobusu, že mi snad mohou být celé úžasné ruiny ukradené. Na náladě mi nepřidá ani krajina sledovaná za jízdy z okénka. Většinou vidím pouze vyprahlou zemi s řídkým seschlým nebo poničeným porostem či vesničky a osady, které jsou vlastně jedním velikým smetištěm. Většina lidí zde evidentně ani netuší o existenci odpadkového koše či popelnice a vše se hází na zem.

Nikde se nedoporučuje točit videokamerou či fotografovat životní podmínky místních lidí. Zdejší autority v čele s prezidentem-diktátorem Robertem Mugabem, nikterak nestojí o publicitu hospodářského stavu země a tedy i životních podmínek obyvatel Zimbabwe. Z tohoto důvodu nám bylo pro jistotu zakázáno dokumentovat třeba dlouhé fronty lidí čekající na zakoupení chleba.

V zemi dochází momentálně k jakési reformě zemědělství. Půda bílých farmářů je zabírána a znárodňována. Na začátku jednadvacátého století se zde místní chytráci snaží aplikovat systém kolektivního hospodaření, který se tak „osvědčil“ v zemích poválečné bolševické části Evropy. Každý si umí představit, jak to asi může dopadnout.

Do Masvinga jsme dorazili před poledním a řešili na několikrát problém s ubytováním. Nakonec jsme se dohodli na přijatelné ceně v hotelu Chevron. Před hotelem náš mikrobus obklopili cetkaři a snažili se nám prodat své umění. Nedokázali pochopit, že jejich zboží nechci ani zadarmo.

Nanosili jsme si zavazadla na jeden zatím volný pokoj a šli do hotelové restaurace na oběd. Zbylé pokoje budou připraveny až ve dvě hodiny odpoledne, to však již budeme na prohlídce ruin Velkého Zimbabwe. Na svůj pokoj se tedy s Honzou ubytujeme až po návratu z výletu.

Po nevalném obědě jsme konečně vyrazili k národnímu památníku Great Zimbabwe, který je od roku 1986 zapsán na seznamu nejcennějších kulturních a přírodních památek, nad nimiž drží záštitu světová organizace Spojených národů pro vzdělání, vědu, kulturu a komunikaci UNESCO.

Bývalé náboženské a obchodní centrum se skládá ze dvou hlavních částí, mezi kterými leží údolí plné rozvalin. Naše první kroky vedly k hradní pevnosti, odkud byl veliký výhled po kraji. Na místo s názvem The Hill Complex jsme stoupali po strmých úzkých kamenných schodech, kde člověk musel dávat pozor na každý krok.

Hrozilo totiž uklouznutí či uvolnění hned několika kamenů, které by jistě způsobili dalším, níže se nacházejícím návštěvníkům nezáviděníhodné potíže. Na nebezpeční padajících kamenů zde upozorňují i výstražné cedule.

Výšlap na osmdesát metrů vysoký kopec byl takovým malým sportovním výkonem. Pobíhal jsem po schodech nahoru a dolů, lovíce co nejlepší místečka k fotografování a pohyb mi udělal moc dobře. Cítil jsem se najednou mnohem lépe.

Pevnost na kopci však není ani zdaleka tak zajímavá jako níže položený areál jakéhosi chrámu se zachovalou kónickou věží, obehnaný zdí místy až 11 metrů vysokou a v základech až 5 metrů širokou. Místo s názvem The Great Zimbabwe je zahaleno mnoha tajemstvími.

Spekuluje se o jeho účelu. Byl to dvůr královských manželek nebo dokonce královská rezidence? Možná, že i středisko učenců, tedy jakási universita. Pravdu se již asi nikdy nedovíme, jelikož všechny stopy již smyl čas nebo nešetrné nájezdy zlatokopů před více než sto lety. Jaká škoda.

Bylo pozdní odpoledne a v areálu již kromě nás skoro nebyli žádní jíní návštěvníci. Počínající západ slunce spolu s opuštěností místa propůjčili naší návštěvě mystickou atmosféru. Ničím a nikým nerušen jsem si v duchu představoval jak asi mohlo město vypadat před staletími, v době kdy jej obývali desetitisíce lidí.

V areálu národního památníku je i uměle vybudována domorodá vesnička s několika hliněnými chýšemi. Jedná se o jakýsi skanzen, kde ji možno zakoupit ručně vyrobené suvenýry či shlédnout hudební a taneční produkci skupinky domorodců. Byla to taková příjemná tečka našeho afrického putování. Bonbónek na závěr.

K večeři jsme si dali rybu a whisky s kolou. Venku se strhla bouřka s ohromným lijákem, a tak jsme místo plánované procházky příjemně poseděli s Václavem a Marií. Vydrželi jsem u stolu v restauraci klábosit skoro do deseti hodin.

Vychutnávali jsme si náš poslední společný večer na africkém kontinentu. Zítra začne naše téměř dvoudenní cesta domů. Předpokládáme dorazit do svých domovů v neděli večer a většina z nás včetně mě, půjde hned v pondělí ráno do práce. To bude šok, po skoro třech týdnech nic nedělání skočit rovnýma nohama do pracovního kolotoče!