Po dnech plných nervozity, které mým odjezdům vždy předcházejí, byl ten dnešní opravdovým vyvrcholením. Dodělával jsem poslední pracovní předodjezdové resty, od kterých jsem střídavě odbíhal studovat reálie zemí, které v příštích týdnech navštívím. Samozřejmě jsem na poslední chvíli nechal i sbalení zavazadel, a tak jsem k tomu všemu musel i odskakovat do obchodů, pro dostatek fotografického materiálu, hygienických potřeb a ostatních nezbytných věcí.
Sraz účastníků, jak jsem ji již nazval expedice, je sice až zítra dopoledne, ale vzhledem k tomu, že je to do Brna z Ústí nad Labem okolo tří set kilometrů, rozhodl jsem se odjet již dnes a raději přespat již v Brně. Můj kolega Honza s mými argumenty o vhodnosti dnešního odjezdu nesouhlasil a tudíž vyrazí až brzy ráno v neděli, kdy po cestě v Praze vyzvedne i našeho průvodce. Tímto si pojistil, že zbytek skupiny na něho bude muset čekat i v případě zpoždění, kterého jsem se obával já. Kromě obav ze zpoždění se mi samozřejmě nechtělo tak brzy vstávat. Uděláme si tedy s Lenkou a Dominikou malý výlet na Moravu, přespíme v hotelu, v klidu vstaneme a půjdeme na místo srazu, kde se, se svými „kočičkami“ rozloučím. Poté poputuji přes Vídeň a Londýn až do Kapského města, kde po více jak roce od návratu ze své poslední cesty po Jižní Americe, začne mé zatím nejdelší a nejdobrodružnější putování dalekými zeměmi. Tentokrát sice nemohu počítat s komfortem, na jaký jsem býval zvyklý při svých minulých cestách, ale přesto cítím, že mám před sebou více jak dvacet dní úchvatných zážitků a hlavně odpočinku od celoročního shonu.
Inu, jak se říká – čas je dar Afriky. Obyvatelé černé Afriky mají zkrátka to štěstí a téměř neznají stres, kterým je většina nás, Evropanů či Severoameričanů pronásledována téměř denně. Nepřijel dnes autobus? Tak jdeme domů a pojedeme zítra. A když ne zítra, tak třeba pozítří. V našich poměrech něco nemyslitelného, stačí si jen vybavit zamračená čela a nervózní přešlapování při zpoždění autobusového či vlakového spoje jen o několik minut, natož hodin či dnů.
Opět se těším na ten ojedinělý pocit okamžiku vstupu na půdu jiného kontinentu, nové neznámé země, na místa, kam nikdy nikdo z mých příbuzných či předků nezavítal. I pro mne samotného to bude malá premiéra, poprvé navštívím oblast tzv. černé Afriky, doposud jsem byl na africkém kontinentu pouze v zemích souhrnně nazývaných jako Afrika bílá.
Těším se taktéž na možnost opět psát, psát mnoho dní za sebou, myslet jen na psaní a přemýšlet o tom co vidím a pociťuji. Jednoduše, obrovské uvolnění a několik týdnů bez jakéhokoliv stresu. U psaní si vždy odpočinu, je pro mě zábavou. Kdyby tomu tak nebylo, nepsal bych. Pokud bych své psaní považoval za práci, nebylo by cestování pro mne dovolenou a asi bych si moc neodpočinul. Práce mám za celý rok doslova plné zuby. Dřinou je, přepisovat své záznamy doma do počítače, ovšem průběžné „čmárání“ do bloku během cestování je pro mne opravdovým požitkem.
Do Brna jsem dorazili až večer po desáté hodině a po kratším bloudění se ubytovali v hotelu International, ležícího od Dominikánského náměstí, kde máme zítra v deset hodin sraz, co by kamenem dohodil.
Hotel je téměř plně obsazen a musíme se spokojit s pouze dvoulůžkovým pokojem. Na velkém letišti uprostřed místnosti se však pohodlně vyspíme všichni tři. Ještě před spaním jsme s Dominikou „vybílili“ pokojový minibar a u televize přemýšleli, co asi dělají naši psy Cairo a Alex. Dnes budou totiž poprvé přes noc sami doma, respektive na zahradě. Jsme zvědavý, jak si budou zítra „stěžovat“, že jsme si je dovolili nechat tak dlouho samotné, na což nejsou zvyklý. A já osobně jsem zvědavý, jak budou snášet mou nepřítomnost a zda mě po návratu z cesty přivítají. Tajně přitom doufám, že mě vůbec poznají a pustí domů.