Poslední den byl jakýmsi nostalgickým loučením s Hongkongem. Sice jsme se těšili domů, ale zároveň se těžko loučili s koloritem a specifickou vůní ulic a uliček Hongkongu. Cítil jsem, že metropole na břehu Jihočínského moře je pro mě jakýmsi odrazovým můstkem do dalšího života a hlavně do dalšího objevování nejlidnatějšího kontinentu, na kterém jsem zatím stále cestovatelským nováčkem.
Užili jsme si s Richardem po letech naší další cestu bez větších problémů a bez konfliktů. Věděl jsem, že to tak bude už dávno předtím. Stejně tak jsem věděl, že s nikým jiným bych do Hongkongu v dané chvíli ani nechtěl. Byla místa a okamžiky, kdy jsem si vedle něj připadal jako s domorodým průvodcem. Dlouhé měsíce, které v minulosti strávil v Hongkongu, z něj udělaly ideálního průvodce a společníka. Možná, že to byla naše poslední společná cesta. Pokud ano, tak na ní budu vždy rád vzpomínat. Čas nelze zastavit a vzhledem k Richardově věku se stále bude zužovat počet destinací přicházejících v úvahu ke společné cestě.
Vzpomínky na Hongkong (Mart Eslem)
Nikdy nezapomenu na večerní rozmluvy o životě u lahve vychlazeného piva Tsing Tao. Naše společné cesty u lahve Tsing Taa v roce 2003 začaly. Byl to první večer našeho pobytu v Cayenne ve Francozské Guyaně. A v Hongkongu to možná byla pro naše cesty labutí píseň u lahve moku stejné značky. Kromě chutě piva také nikdy nezapomenu na nudlovou polévku s won tony v titěrné jídelničce kdesi v okolí Temple Street Marketu. Lepší čínskou polévku třeba už nikdy neochutnám. Možná, že za dalších 20 let pojedu do Hongkongu s někým mladším i já. Pokud ano, pokusím se dotyčnému ukázat Hongkong alespoň trochu tak, jako ho Richard ukázal ve čtrnáctém roce jednadvacátého století mě…
〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 024 〉