Po několika dnech v méně rušném Macau jsme se vrátili zpět do hektického Hongkongu. V Macau se mě ještě podařilo získat razítko do pasu na hlavní poště. Od roku 2013, konkrétně od března, se při vstupu a výstupu do i z Macaa a Hongkongu žádná razítka už nedostávají. Musel jsem tedy najít náhradní řešení.
Rychloloď TurboJet nás dopravila přes ústí Perlové řeky do Jihočínského moře téměř jako vlak. Skoro nebylo cítit, že bychom se pohybovali po mořských vlnách. Cítil to však žaludek jedné pasažérky pár řad před námi. Ve ztichlé kajutě se její pokřik do pytlíku značně rozléhal. Litovali jsme s Richardem hlavně její nejbližší okolí.
Jakmile jsme v Hongkongu prošli přepážkou imigračních úředníků, všiml jsem si, pro Evropana velice nezvyklé zdravotní kontroly. Procházející dav kontrolovali tři muži se zelenými hygienickými rouškami na ústech. Namátkově na vybrané procházející mířili pistolemi, které mi připomínaly policejní radar pro zjištění rychlosti projíždějícího vozidla. Cílem měření však v Hongkongu nebyla rychlost chůze, ale tělesná teplota lidí připluvších z Macaa.
V Asii berou různé viry a infekce opravdu vážně. Výtahy, kliky a zábradlí se někde dezinfikují i několikrát denně.
Lidé, na které leze nachlazení či chřipka, preventivně a někde i direktivně nosí přes obličej zdravotnické roušky. Asiaté berou zkrátka vše důsledně a s pečlivostí jim vlastní. U mnoha věcí se to západnímu člověku může zdát přehnané až zbytečné. V celkovém měřítku je však vidět, že to není příliš na obtíž a společnost i veškerá infrastruktura bezvadně funguje. Ulice jsou čisté, lidé ochotní a usměvaví. Nikde, ani v metru či na betonových nadjezdech, lávkách a podjezdech nejsou zdi počmárány ani posprejovány.
Buď mají Asiaté takovou úctu k cizímu i společnému majetku, anebo jsou příliš zaměstnaní svou většinou nikdy nekončící prací. Je také možné, že za podobné výstřelky, které zdobí téměř každé větší evropské město, jsou v Asii mnohem tvrdší postihy. Anebo je mládež tak vtažena do kybernetického světa, že jednoduše už žádné reálné lumpárny nevyvádí.
Bylo až šokující sledovat v metru i na ulicích, jak každý mladý člověk i většina těch starších neustále sledují displeje mobilů či tabletů. Jejich komunikace snad už probíhala pouze prostřednictvím sociálních sítí. Během hovoru se každý více díval na displej svého nebo cizího mobilu nežli do očí vedle stojícího člověka. Každý drží mobil v ruce a neustále s ním něco dělá, nebo očima hypnotizuje displej v očekávání zprávy či hovoru. Všichni už propadli totální závislosti na kybernetickém prostoru. To je asi jediná možnost, jak dokázat dlouhodobě žít v přecpaných asijských metropolích.
Pro mě osobně by totiž dlouholetý život, ve městě jako je Hongkong, byl nepředstavitelný. Musel bych se z toho zbláznit. Nedokázal bych se zbavit dojmu, že to není život, ale přežívání v dobrovolném vězení…
Z hlediska technologií, urbanizace a ekonomiky nám Evropanům v porovnání s Asií už dávno ujel vlak. To mohu potvrdit. Na druhou stranu je otázka do diskuze, zde to je dobře či špatně. Já osobně v této otázce nedokážu zaujmout jednoznačné stanovisko. Asie je můj nejméně oblíbený kontinent. Je to asi tím, že je pro mne osobně nejobtížněji uchopitelný. I odlišná písma a jazyková bariéra v tom hrají svou roli. Necítím se díky tomu v Asii tak dobře jako v Africe nebo Latinské Americe. Ovšem kritizovat něco, co neumím uchopit a zatím ani pochopit, by bylo slaboduché a směšné. Spíše je to výzva k hlubšímu poznání tohoto nejlidnatějšího dílu naší planety. Někoho si Asie podmaní hned na poprvé, já ji zkrátka budu muset přicházet na chuť po troškách a postupně. Věřím, že když si s tím dám tu práci během dalších cest i mě začne odhalovat stále více a více ze svých krás…