Macao je dle Richarda v roce 2014 tím, čím byl Hongkong v době jeho poslední návštěvy v polovině 90. let 20. století. Úzké potemnělé uličky, jídlo vařené a prodávané na ulicích z pojízdných „polních“ kuchyní. Uvolnění usměvaví lidé.
Hongkong už je dnes příliš uspěchaný a hektický, kdežto Macao si stále udrželo více z bývalé evropské koloniální atmosféry. Je však dosti pravděpodobné, že z něj bude za dalších 20 let to samé co z Hongkongu. Změní se na moderní, místy až sterilní čínské město a stará atmosféra koloniálních časů bude nenávratně fuč.
Jelikož Richard začal mít problémy s bolestmi zad, udělali jsme si ve čtvrtek v Macau každý svůj vlastní program. Společně jsme posnídali a také si prohlédli pevnost Fortaleza do Monte. Pevnost leží doslova pár kroků na východ od průčelí kostela Sv. Pavla.
Stejně jako chrám, i pevnost postavili Jezuité v letech 1617 – 1626. Opevnění bylo postaveno tak, aby vydrželo dvouleté obléhání. Na hradbách stále stojí původní obranná děla, která ovšem byla použita pouze jedenkrát v roce 1622, když se Holanďané neúspěšně pokusili o zabrání Macaa. Součástí pevnosti je dnes i moderní budova Macao muzea. Především je však z hradeb báječný výhled na celé město a okolí. Na západě je vidět až do pevninské Číny, do provincie Guangdong Sheng.
Nahoře v pevnosti jsme se také rozdělili, a zatímco já směřoval na severní okraj Macaa, Richard si zvolil pohodu a odpočinek, aby ulevil bolavým zádům. Ještě, než jsem se vypravil na hraniční přechod s Čínou, mě poprvé během pobytu v Hongkongu a Macau, přepadla slušně řečeno řidší stolice. Veřejné záchodky jsou však téměř všude, a tak jsem nápor střev zvládl bez nehody.
Chvíli poté se přihnala krátká bouřka s vydatným deštěm. Abych nebyl promočen až na kůži, přečkal jsem déšť v podloubí jedné budovy před nemocnicí Kiang Wu. Déšť vystřídalo opět spalující slunce a nebyla tak žádná překážka, která bránila pochodu na sever po Estrada de Reponso. Cik cak jsem se motal přilehlými uličkami, abych kráčel co nejdéle ve stínu.
Pouze jsem se snažil držet správný směr, abych neminul Avenidu do Almirante Lecerda. Poté se směr pochodu stočil lehce na severovýchod. Po levé straně stál tzv. Canidromo, stadión na závody chrtů. Za ním jsem zatočil vpravo a jeden blok jsem šel na východ. Až na ulici Istmo Ferreira de Amaral jsem opět nabral čistě severní směr.
Dál na sever než k Portes do Cerco se v Macau nedá dojít. Ten, kdo chce pokračovat dál, musí mít buď platné vstupní vízum nebo být Číňan. Čína však přes obří budovy celnice nebyla vůbec vidět.
Šel jsem proto na západ do klidného a čistého Parque Munícipal Dr. Sun Yat Sen. Přívlastek klidný je potřeba vzít s rezervou, jelikož ze stromů řvaly cikády jako zběsilé a z přilehlé Avenidy do Comendador Ho Yin zněl neustálý hluk projíždějících automobilů. Z parku však byla vidět doslova megalomanská budova Zhuhai Railway Station a zpoza ní vykukující výškové budovy stejnojmenného čínského města.
Ve východní části parku jsem objevil i veřejné koupaliště. Krásně čistý bazén, ze severu obehnaný ostnatým drátem zamezujícím přelezení plotu do Číny, byl však téměř liduprázdný. Dva plavci byli v ostrém kontrastu s přelidněnými ulicemi, kterými jsem se v Macau téměř všude procházel. Tři plavčíci na strážných věžích tak hráli přesilovku. Dopoledne ve všední den je tedy návštěva koupaliště tou nejvhodnější dobou. Škoda jen, že jsem s sebou neměl plavky. Ve vedru a dusnu bych i jako zapřísáhlý nekoupací typ udělal výjimku a hupsnul do vody. Třeba k tomu bude příležitost později.
V městském parku Dr. Sun Yat Sen jsem si dlouho poseděl na lavičce ve stínu bambusového háje. S mapou Macaa v ruce jsem si zapisoval do deníku své pocity a budil tak značný zájem uniformovaných strážců parku. Přeci jenom to polo-soudružským složkám muselo vrtat hlavou, co tam tak dlouho dělám s mapou v ruce čelem k čínským hranicím. Mé zápisky do bloku je musely v danou chvíli dosti znervózňovat. Však jsem si všiml, že nakukují do bloku pod mou ruku, zda si nekreslím nějaký plánek. Přes železný plot obvázaný žiletkovým drátem jsem měl totiž čínskou hranici jako na dlani a mohl jsem i pozorovat čínského celníka s širokou kulatou čepicí, jak legitimuje dělníky projíždějící na kole podél staveniště železniční budovy v Zhuhai Shi.
Teprve okolo druhé hodiny odpoledne jsem se nad strážci parku slitoval a vydal se na zpáteční cestu. Zpáteční cestou na jih jsem se vyšplhal na kopec s pevností Fortaleza de Mong Há. Z vrcholku staré portugalské pevnosti jsem krásně viděl na plochu Canidróma, kde se procházely desítky chrtů zřejmě se svými chovateli a trenéry. Žádné závody se však zrovna nekonaly, a tak závodní dráha i rozlehlé tribuny zely prázdnotou.
Pevnost Mong Há byla vybudována v letech 1849 až 1866. Její původní výzbroj čítala 10 děl. Bývala využívána jako kasárna pro vojáky afrického původu sloužící v portugalské armádě. V roce 1976 pak byla pevnost zcela odzbrojena, protože jí jednotky portugalské armády definitivně opustily.
Z pevnosti byl krásný výhled na všechny strany. Bylo vidět jak do Číny na severu, tak i na pobřeží Jihočínského moře na východě.
Všemi směry okolo pevnosti čněly až daleko na obzor výškové budovy obytných bloků, ale i ve slunci se třpytící okázalé budovy kasin. Zástavba na mě působila jaksi více čínsky nežli ta v Hongkongu, který svou urbanistickou architekturou působil již příliš uměle a sterilně. Pokud lze vůbec o městě takto mluvit, Macao se mi líbilo mnohem více. Stále ještě si udrželo svou specifickou čínsko-evropskou koloniální duši, kterou Hongkong dle mého i Richardova mínění už bohužel ztratil.
Proplétal jsem se ulicemi Macaa zcela sám celé hodiny a nachodil v nich možná i dvacet kilometrů. Na rozdíl od Hongkongu jsem měl pocit, že mě to baví a naplňuje. Jaksi podprahově jsem vnímal, že je to, to pravé ořechové. Nebylo proto divu, že jsme se rozhodli prodloužit náš pobyt v Macau o další noc.