V pátek jsme museli pokoje vyklidit překvapivě brzy. Už v 10 hodin. Odletět jsme měli až okolo druhé odpolední, takže jsme jen tak lelkovali v okolí Lodge a na pláži laguny na řece Carrao. Leo se nám však nečekaně postaral o zpestření čekání. Zpestření, které bylo úchvatným zážitkem.
Malou Cessnou jsme se proletěli nad vodopádem Salto Angel. Zhruba hodinový let začal kroužením nad lagunou a jejími vodopády. Následoval dramatický nízký let nad hladinou řeky Carrao. Naše fotoaparáty se zajíkali blahem a nejenom oni. A to nebylo zdaleka všechno.
Letecký snímek části laguny Canaima (Mart Eslem)
Pomalu jsme nabírali výšku a kochali se výhledem na savanu i na jednolitý porost tropických lesů. Nad tím vším čněly stolové hory tepuy. Zkušený pilot s námi letěl co nejblíže ke strmé stěně Auyantepui. Zblízka jsme rozeznávali další malé vodopády, které zdaleka nešly ani postřehnout. Přestože nebyly malé, ve stěnách stolové hory gigantických rozměrů prostě zanikaly.
Téměř jsme nedýchali, když se za jedním z ohybů hory vynořil vodopád Salto Angel. Proletěli jsme nad ním v různých výškách celkem třikrát. Ani nám nevadilo, že okénka Cessny byla ušmudlaná a poškrábaná. Naším očím to pramálo vadilo a ty nejkrásnější snímky se zapisovali do našich vzpomínek a duší. Až se jednou, na úplném konci našich dní, bude promítat film, bude se věru na co dívat…
Nejvyšší vodopád světa z okénka malé Cesny (Mart Eslem)
Když jsme potřetí letěli nad vodopádem, vystoupal náš pilot ještě výš. Téměř jsme se ztráceli v hustých mracích. Chvílemi jsme všude kolem sebe měli pouze mléčný výhled a lehké turbulence si pohrávaly s našimi žaludky. Bylo to zároveň i trochu strašidelné, ale věřil jsem bohatým zkušenostem našeho pilota, který v podobných podmínkách létá často.
V oblacích nad stolovými horami ztraceného světa (Mart Eslem)
Představení v oblacích mělo mít další a další dějství. Mraky se znenadání rozestoupily a naskytl se nám nádherný výhled na vrcholovou plošinu stolové hory. K mému překvapení byl plochý vrchol stejně hustě zarostlý, jako břehy řeky u úpatí hory. Pouze sporadicky bylo možné zahlédnout malé mýtiny. V mých představách bylo, že na vrcholu hory je snadné přistát s letadlem. Realita však byla zcela jiná a spíše než o přistání by se jednalo o ztroskotání.
Jimmy Angel tedy neponičil svůj stroj kvůli nerovnosti terénu, ale vlastně mohl být rád, že přistání vůbec přežil. Kromě husté vegetace jsme zahlédli i řeku, která přetéká přes okraj hory a mění se ve vodopád Salto Angel. Dle dostupných map se jedná zřejmě o jedinou řeku na Auyantepui.
Nad horou byly poryvy větru poměrně silné a Cessna budila dojem, že mává křídly. Svíravému pocitu v oblasti žaludku jsem se opět nemohl ubránit. Byl jsem proto rád, když jsme se otočili na zpáteční cestu. Zažít repete přistání Jimmiho Angela na vrcholu stolové hory nechtěl asi nikdo z nás.
Navíc se začala stahovat mračna a spustil déšť. Bouřka v mracích v blízkosti skalních obrů by také nebyla nikterak zdraví prospěšnou zkušeností. Z vyprávění mé kamarádky Hanky, která ve Venezuele byla patnáct let přede mnou, si pamatuji jak děsivá podobná zkušenost je. Stroj se ve vzduchu třese, jako by se měl každou chvíli rozskočit na tisíc kousků, a lidé na palubě se křižují a modlí k Bohu. Včetně pilota. Byl jsem proto rád, že takovýto zážitek zůstane pro mne i nadále pouhým příběhem z vyprávění. Nikoho na palubě Cessny jsem proto tímto vyprávěním raději neobtěžoval. Vzhledem k hluku, jaký v kabině díky kvílení motoru byl, by mě stejně nikdo ani neslyšel.
Mraky jsme brzy opustili a vrátili se nad savanu, která z výšky připomínala svou africkou sestru. To jsme už v dáli viděli lesknoucí se proužek tmavého asfaltu přistávací dráhy u laguny Canaima. Sotva jsme dosedli, spustil hustý liják. Myslím, že všichni jsme byli rádi, že k tomu došlo až na zemi. V oblacích by to totiž mohlo snadno přebít naše zážitky z oblétávání Andělského skoku…
Hustý déšť na letišti v Národním parku Canaima (Mart Eslem)
Po zbytek dne jsme se už pouze přesouvali. Nejdříve z Canaimy do Ciudad Bolivaru. Tam jsme si rychle vyzvedli batohy v hotelu La Cumbra a naskládali se opět do terénní Toyoty Land Cruiser. Další pozemní přesun byl zapříčiněn velikostí letiště v Ciudad Bolivar. Neodpovídalo potřebám větších letadel. Embraer 190, kterým jsme letěli do Caracasu, by tam nemohl údajně přistát.
Čekání na let do Caracasu jsme si krátili vyprávěním vtipů. Jako ostatně velice často během našeho putování Venezuelou. Pro mě osobně ze všech vtipů vítězil kameňák od Petra.
Potkají se slepý ježek a slepý tchoř. Aby se navzájem poznali, začne tchoř ohmatávat ježka se slovy : „máš bodliny……., pícháš……, ty jsi ježek, viď?“ „Schválně, jestli poznáš, kdo jsem já!“
Ježek tedy ohmatává tchoře a za chvíli se ho zeptá : „seš chlupatej…., smrdíš….., nejsi ty píča?“
