Kapitola 10 – Salto Angel

V hamace jsem se však příliš nevyspal. K ránu bylo totiž už poměrně chladno a vzbudilo mě to. Brzké vstávání tak pro mě bylo svým způsobem vysvobozením. Potmě jsme si sbalili všechny věci a s čelovkami na hlavě pochodovali k řece.

Loď nás převezla kousek proti proudu a pak začal pěší výstup džunglí k vodopádu Salto Angel. Odhadem hodinu jsme pochodovali po vlhkých kamenech a kluzkých kořenech. Fyzicky nikterak náročný výstup vyžadoval vysokou koncentraci. Stačilo jedno špatné šlápnutí a sen o nejvyšším vodopádu světa mohl skončit dříve než začal…

Ranní pochod džunglí k nejvyššímu vodopádu světa (Mart Eslem)

Došli jsme na místo, kde byly jakési dvě skalní plošiny vykukující z okolního lesa. Od úpatí stolové hory jsme byli asi tak další hodinu pochodu. Dále se však už nešlo. Posadili jsme se na skálu a sledovali poslední třetinu vodopádu Salto Angel. Zbytek byl zahalen v mracích. Doufali jsme však, že s přibývajícím světlem se bude opona roztahovat a andělský skok se předvede ve své plné kráse.

Opona z mračen se opravdu začala otevírat. V ten okamžik náš průvodce ohlásil návrat dolů k řece. Nejeli jsme však přes půl zeměkoule, abychom po pár minutách zase odešli. Udělali jsme proto malou revoltu a na své riziko zůstali dále na místě. Pouze pár jedinců odešlo s průvodcem dolů. A mohli toho jen litovat.

Zamračený nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Za půl hodiny se mraky rozevřely, a to pouze na pár minut. Oněměle jsme zírali na vrcholné představení přírodních krás. Doposud vodopád působil pouze jako déšť z nebe. Jakmile se závoj mračen rozplynul, byla vidět padající voda v celé své kilometrové kráse. Vše trvalo pouhý okamžik a sotva jsme pořídili pár snímků a záběrů na kameru, mraky se opět začaly uzavírat. Nejdříve v polovině vodopádu.

Salto Angel – andělský skok v plné kráse (Mart Eslem)

Rozdělení padající vody tak působilo ještě mystičtěji než předtím. Okraj stolové hory, přes který se řinula voda, byl izolován kolem dokola mlhou a vypadal jak pohled do jiného světa. Do ztraceného světa z pískovce a křemene pocházejícího ještě z dob, kdy Amerika tvořila společně s Afrikou velký kontinent Gondwana. Na stolové hory rozdělily, původně jednolitou plochu Guayanského štítu, vytrvalé vodní toky. A tak vznikl i nejvyšší vodopád světa, měřící 979 metrů.

Salto Angel v mystickém oparu ranních mračen (Mart Eslem)

Při hledání zlata jej v roce 1935 objevil americký pilot James Crawford Angel. Do té doby jej znali pouze indiáni kmene Pemónů, kteří jej nazývali ve svém jazyce Churún Merú (Velká voda). Voda z podobné výšky vlastně spíše plachtí, než padá. Jít proto ještě blíže ke stěně stolové hory by nebylo dvakrát zdravé pro naši záznamovou techniku. Navíc by se pak těžko vodopád, v celé své majestátní kráse, vměstnával do objektivů. Přestože by každý z nás určitě vydržel sedět a zírat na Salto Angel klidně i celý den, mraky měly jinou představu. Zatáhly svou oponu a nastal proto čas k sestupu dolů. Oněch pár minut bez opony si však budu pamatovat do konce života…

Horní hrana nejvyššího vodopádu světa Salto Angel (Mart Eslem)

Andělský vodopád (Salto Angel) tedy není pojmenován, jak jsem si i já myslel po žádné božské světelné bytosti, ale po americkém pilotovi. Při návratu z průzkumu odlehlých končin tvrdil, že nalezl v džungli zlatou žílu u gigantického vodopádu. Jelikož byl Angel chronický lhář a pohádkář, který si rád a často vymýšlel, nikdo nechtěl věřit ani této naivní příhodě o zlatých valounech pod mamutím vodopádem. Aby ostatní přesvědčil, že říká pravdu, naložil roku 1937 do letadla svou ženu a dva kamarády. Na palubě čtyřmístného jednoplošníku se vydal za mytickým vodopádem. Podařilo se mu opět nalézt Auyantepui, ale když na ní přistál, okamžitě uvízl v bažinatém povrchu stolové hory. Nemohl proto opět vzlétnout a celá skupina bez jakýchkoli zásob se ocitla uvězněna uprostřed panenské divočiny na hraně stolové hory. Celých 11 dní čtveřici odvážlivců trvalo, nežli našli pěší cestu dolů po strmé stěně stolové hory a k překvapení všech se v zuboženém stavu objevili ve vesnici Uruyén v údolí Kamarata. Říká se, že dodnes (i po 70 letech) žijí ve vesnici lidé, kteří si pamatují na příchod Jima Angela a jeho společníků. Angelův počin byl oficiálně stvrzen až roku 1949 a nejvyšší vodopád světa od té doby nese na počest svého objevitele jeho jméno. Letadlo, které uvízlo na vrcholu stolové hory, bylo vyproštěno armádou, zrestaurováno a nyní stojí před letištní budovou v Ciudad Bolivar.

Salto Angel – tajemný vodopád ztraceného světa (Mart Eslem)

  Zpáteční plavba k laguně Canaima byla mnohem rychlejší. Minimálně o dvě hodiny kratší než, když motor kvílel proti proudu. Na některých peřejích jsme museli vyskakovat z lodi, abychom indiánům pomohli vyprostit člun ze zajetí mělkého kamenitého dna. Aspoň byla zábava a cesta utíkala.

Břeh řeky Churúm uprostřed ztraceného světa stolových hor ve Venezuele (Mart Eslem)

Nejzajímavější byly poslední dvě peřeje, které jsme při cestě k vodopádu obcházeli po pevnině, a indiáni se plavili proti proudu bez naší zátěže. Dohromady nás totiž bylo okolo patnácti. V divoké vodě jsme nabrali docela dost vody a byli celí zmáčení. Naštěstí to už bylo blízko našeho hotelu Tepuy Lodge a mohl jsem si vše usušit na poledním slunci.

Po obědě jsme vypluli na lagunu. Pluli jsme v blízkosti několika vedle sebe burácejících vodopádů.

Vodopád Sapo v laguně Canaima (Mart Eslem)

Nejzajímavější byl ten poslední, vodopád Sapo. Na břehu jsme se svlékli do plavek a vydali se vstříct jedinečné podívané. Poprvé v životě jsem se procházel po cestě vedoucí pod vodním závěsem. Zážitek podobný tomu popisovanému v knize Fenimoora Coopera „Poslední Mohykán“.

Za vodním závojem vodopádu Sapo (Mart Eslem)

Jako jediný jsem měl vodotěsnou kameru a mohl tak zachytit neopakovatelnou atmosféru za vodní oponou. Neuvěřitelně kluzké kameny byly jedinou rušivou záležitostí. S otevřenou pusou a hlasitými projevy nadšení jsem kráčel v čele naší skupiny, aby záběry nebyly rušeny něčím nepatřičným. Kamera snímala svět za vodní oponou tak, jak tam stojí už po stovky nebo tisíce let.

V některých úsecích bylo díky neprůhledné vodní stěně pořádně šero. Jinde zase naopak bylo krásně vidět mezi provazci vody na hladinu laguny. V jednom dni to bylo už druhé místo, kde bych se vydržel kochat klidně celý den.

Skrýš za vodopádem Sapo je jako z románu Poslední Mohykán (Mart Eslem)

Aby nebyl celý den jen růžový, večer jsem si „užil“ i z opačného soudku. Od vodopádů jsme se šli ještě projít po okolí laguny. Bohužel jsem si vyšel pouze v plavkách se žlutým vodotěsným vakem přes rameno. Jestli jsem během celé cesty Venezuelou neměl s hmyzem problémy, vše jsem si v předvečer našeho návratu do Čech vynahradil.

Muchničky puri puri byly nenasytnější, než všichni komáři pod Salto Angel. Na levém bicepsu mě nakousli tak vehementně, že mi po paži stékala krev. Kam se hrabaly pijavice v Indii. Bylo mi v tu chvíli jedno, že jsme procházeli zákoutími, která údajně připomínala krajinu na vrcholech stolových hor.

Okolí laguny Canaima je navečer královstvím muchniček puri puri (Mart Eslem)

Spěchal jsem proto zpět k laguně, kde na nás čekal motorový člun. Cestou z kopce jsem si sedřel do krve i patu. Byl jsem totiž v mokrých botách naboso. Dojem z nádherného dne jsem si však zkazit ani tímto nenechal…