Po večeři jsme poseděli u vína a rumu. Byla k tomu příležitost vlastně poprvé od našeho příletu do Venezuely. Příjemné povídání u dobrého pití vyvrcholilo nevšedním a nečekaným zážitkem. Petr si v dáli ve tmě všiml mravenečníka stromového. Nezapřel své instinkty a vycvičené oko fotografa divoké zvěře. Nádherná samice pískové barvy slezla ze stromu a elegantně se procházela ve tmě po ohradě statku. Nejevila vůbec žádný strach a nechala nás k sobě přiblížit téměř na dosah ruky. Nikomu ani nevadilo, že nemáme foťák nebo kameru. Na jedinečnosti okamžiku to nic neubíralo, právě naopak. Mohli jsme nevšední setkání prožívat o to intenzivněji.
Lehnout jsme si šli před desátou hodinou, kdy jsme byli už posledními na celém statku, kdo ještě byl vzhůru. Po chodníku jsme šli ke svým pokojům a kochali se scenérií nad našimi hlavami. Všechny stromy na ranči byly obsypané bílými volavkami. Desítky, ne-li stovky elegantních ptáků působily na vzrostlých stromech jako vánoční ozdoby. A nad tím vším nebe plné zářících hvězd a mystický srpeček měsíce, který vypadal jak lodička pohupující se na hladině oblohy. Zkrátka pohled pro bohy…
V pátek ráno jsme opět vypluli na mokřady. K plechové pramici jsme došli pěšky, protože náklaďák s korbou upravenou pro přepravu osob ve stylu safari, neměl natankované palivo. Na kraji prašné cesty ležela zdechlina kapybary a hodovali na ní ptáci.
Mrchožrouti u zdechliny kapybary (Mart Eslem)
Temná hostina vyprovokovala hlavně Petra k zalehnutí do prachu s cílem co nejzajímavějšího záběru. Díky tomu jsme si mysleli, že je ještě na pokoji a Lenka se pro něj vracela. Když jsme si Petra, nehybně ležícího na zemi všimli, napodobil ho i Honza. Úhlem záběrů jsem se nechal inspirovat i já a zaklekl vedle nich s kamerou.
Úhel záběru je to nejdůležitější (Mart Eslem)
Mohlo by se zdát, že další projížďka mokřady bude fádní, stejná a možná až zbytečná. Zdání klame. Kdo by se jí vzdal, velice by litoval. Plavba nás tentokrát dovedla až na řeku, kde byly břehy na obou stranách zarostlé stromy a keři. Větve byly často obsypané různým ptactvem rozličných velikostí a barev. Úžasné záběry volavek a různých létajících dravců se daly pořídit téměř na každém stromě.
Volavka v Los Llanos (Mart Eslem)
Aby byly záběry co nejakčnější, házel náš lodivod Victor do vody ryby, které dravci lovili z hladiny řeky svými pařáty kousek od našeho člunu. Podobně dramatické záběry jsme pořídili i s kajmany. Občas se podařilo připlout k tomuto plazovi téměř na dosah ruky. Jednou jsem si lehl na příď ve snaze „ulovit“ co nejlepší záběr na kameru GoPro. Kamera byla na „selfie-tyčce“ necelý metr od hlavy predátora. Měl jsem docela strach, aby se z leknínů pode mnou nevynořil jeho kolega a nechtěl mě ochutnat. V jeden okamžik jsme se přiblížili pobřežnímu podrostu tak blízko, že mě větev bodla do žeber. Jak jsem se soustředit na záběr a případný pohyb kajmana, docela dost jsem se lekl a nechybělo málo, abych do vody spadl za ním. To se při absolutním soustředění na záběr stává často, že mě pak podobná maličkost prudce vyleká. Navíc v pozici, kdy jsem byl od čelistí predátora nejblíže ve svém životě.
Kajman v Los Llanos (Mart Eslem)
Asi o čtvrt hodiny později jsem už kajmana s kamerou na tyči nepokoušel. Tentokrát jsem poprosil Victora, zda by statnému samci nehodil kus masa. Prvního kusu vepřového, které spadlo do vody, si kajman vůbec nevšímal. Další sousto dopadlo už na břeh a jeho vůni už neodolal. K plné spokojenosti cvakajících fotoaparátů a vrčících kamer. Krmením se brzy nechal zlákat další kajman. Už jsme se těšili na souboj titánů o kus žvance, ale zřejmě už nakrmený strávník opustil scénu bez okolků a bez boje.
Kajman v Los Llanos (Mart Eslem)
Zážitků s kajmany jsem byl tak plný, že už jsem ani nepotřeboval lovit další záběry. Přesto se mi nečekaně podařilo dostat GoPro kameru doslova pár centimetrů od hlavy nad hladinu vyčuhujícího mladého kajmana. Ležel mezi vodní faunou stále na stejném místě, kde jsme jej spatřili půl hodiny předtím. Levobok naší pramice se téměř otíral a jeho tělo, aniž by jej to jakkoli vyvedlo z míry. V klidu ho nechala i kamera pár centimetrů od hlavy. Přiznám se, že jsem se i trochu obával, aby mi jí nesežral. Záběr, který jsem si později v klidu domova prohlížel, rozhodně tak romantický, jako mé představy nebyl. Kajmana jsem na záběru téměř přehlédl, protože nás člun plul příliš rychle a hlava kajmana se na záznamu pouze mihla. Pro film byl proto záběr prakticky nepoužitelný. Jaká škoda…
Zpáteční plavbu jsem si báječně užíval. Občas jsem sice pořídil nějaký záběr, ale hlavně jsem se kochal krajinou. Nad hladinou mokřad pluly na obloze úžasné bílé mraky. Jak Ladovy obláčky se táhly až k nedohlédnutelnému obzoru. Podobnou scenérii v Evropě člověk snad ani nezažije.
Ladovy obláčky nad mokřady v Los Llanos (Mart Eslem)
A nezažije ani lov piraň. Sám jsem si mohl zahrát na rybáře, ale v mém podání to bylo spíše krmení dravců nežli jejich lov. Asi desetkrát jsem nahodil a vždy vytáhl pouze prázdný háček. Cítil jsem, jak sebou vlasec škube a často jsem i viděl hejno piraň, které mou návnadu okusovaly. Dvakrát piraňa vyskočila při vytahování háčku nad hladinu. Mylně jsem si tak dělal naděje, že jsem konečně něco ulovil.
Nejúspěšnější byla Lenka, té se podařilo vytáhnout piraňu hned dvakrát. Dokonce ani Victorovi nebylo tentokrát přáno. Zkoušel piraně lákat i na mrtvou kolegyni. Neúspěšně. Vytáhl pouze hlavu a zbytek těla byl okousán tak dokonale, že zbyla pouze páteř.
I odpolední výlet byl velice příjemný. Užil jsem si jej i bez foťáku. Jelikož jsem kdesi ztratil náhradní baterii do Nikonu, nemohl jsem si jej vzít. Jediná baterie, která mi zůstala, vykazovala příliš nízký stav nabytí. Mrzet mě to mohlo dvojnásob, protože mi Petr půjčil svůj dvoustovkový objektiv, který dohromady s mou redukcí na Nikon NW1 vykazoval dvojnásobné přiblížení.
Loď tentokrát vystřídal náklaďák se sedačkami na korbě. Oproti dopoledni jsme nespatřili žádná nová zvířata až na jedno. Při návratu na ranč jsme v dáli viděli obrovského mravenečníka velkého. Tajně jsme doufali i v anakondu, ale to je veliká vzácnost. Dozvěděl jsem se několik zajímavých detailů ze života kajmanů i krokodýlů. Domníval jsem se, že jejich dlouhé polehávání s doširoka rozevřenou tlamou slouží k ochlazování organismu. Důvod je však jiný. Kajmani i krokodýli jsou plní parazitů a často mívají tlamu posetou pijavicemi. Když otevřou tlamu, teplý vzduch pijavice údajně vysušuje a ty odpadávají. Jedná se tedy o jakousi deratizaci ústní dutiny, v jejich případě tlamy.
Kajmaní tlama plná parazitů (Mart Eslem)
Ohledně anakond jsem se zase dozvěděl, co pomáhá průvodcům je v rozlehlém rovinatém mokřadu najít. Upozorňují na ně často volavky, které u nich stojí a zírají na ně dolů pod sebe. Vzhledem k tomu, že mají na svém těle pouze kost a kůži s trochou peří, nejsou pro anakondu atraktivní. To se bohužel netýká kapybar. Obrovský škrtič dokáže pozřít až osmdesátikilovou oběť. Jeho „vřelému“ objetí se proto každý rád vyhne.
Rád budu vzpomínat na úžasné barvy západu slunce na Llanos. Díky rovinaté krajině měl neobyčejný půvab. Pruhy modré, oranžové a růžové barvy se zrcadlily v tmavých tůních mokřadů. Obzor nebyl narušen žádným kopcem ani stromem a hra barev byla naprosto dokonalá. Marně jsem pátral v paměti, kdy jsem podobně úchvatný soumrak pozoroval. Možná naposledy na lagunách Rio Negra v Brazílii…
