Již v sedm hodin ráno jsme vyrazili na další cestu po pobřeží směrem na západ. Vše podstatné jsme v Kourou viděli a možná i něco navíc. Snad jediné, čeho lze trochu litovat, je propásnutá šance sledovat vypuštění nosné rakety ARIANE 5 do vesmíru. K události, která se opakuje zhruba osmkrát do roka, má dojít v sobotu kolem osmé večer. V tu dobu již budeme ovšem na území Surinamu.
Thereza byla včera večer ještě tak laskavá, že nám zařídila odvoz hromadným taxíkem a řidič nás dokonce vyzvedl přímo před hotelem. Za 23 euro na hlavu se tedy přesuneme do dvě stě kilometrů vzdáleného příhraničního města St. Laurent du Maroni.
Jelikož jsme nebyli jedinými pasažéry, po cestě jsme přibrali mladou maminku s kojencem a elegantního pána středního věku. Právě díky mladé paní jsme se na rozcestí asi 20 kilometrů za městečkem Organabo vydali místo na St. Laurent du Maroni do vesnice Maná.
Z vesnice Maná je to již jen 20 kilometrů západně do osady Awala, kde se nachází pověstná Plage Les Hattes. Na této pláži je největší světové hnízdiště želvy kožatky velké. Na ukazatelích směru lze číst jako název pláže i Plage Yalimapoo.
Maná je maličké, překvapivě rušné městečko na břehu stejnojmenné řeky. Počet obyvatel bych odhadoval na dvě až tři tisícovky. Architektura víceméně přízemních domů není bůhvíjaká, ovšem i chatrče stlučené dohromady ze všeho, co bylo zrovna po ruce, mají své kouzlo. Alespoň pro mne.
Ubytovali jsme se v zájezdním hostinci Le Bougainvillier na Rue des Fréres. Na pokoji jsme nikterak dlouho neotáleli a vyrazili do ulic. Orientace v Maná je velice jednoduchá, jelikož jednotlivé uličky tvoří víceméně pravidelnou síť rovnoběžných a navzájem kolmých uliček.
Na první pohled největší díra světa, ve které by si člověk mohl přát uvíznout, nabízí překvapivě mnoho různých barů, restaurací i malých marketů. I vozový park obyvatel města je na patřičné úrovni. Sem tam lze dokonce spatřit i nezvykle hezký objekt k bydlení. Návštěvník nesmí dát na první dojem, který může být otřesný, a musí dát městečku svůj čas. Pokud ještě před vypršením nutného času neuteče, možná si Maná dokáže i zamilovat. Na jednodenní pobyt (a více dní zde rozhodně nemíníme strávit) nabízí Maná vše, co člověk na cestě potřebuje.
Pouliční prodavači v Maná (Mart Eslem)
Jedna podstatná změna nás však zasáhla. Obézní „Mamá“ na naší ubytovně byla velice nekomunikativní, navíc akurátní a až arogantní. Alespoň na mne tak zapůsobila.
A další změna se týkala pokoje. Klimatizaci bychom oželeli a vybavení místnosti je také ucházející. Ovšem ještěrka na posteli a sršeň za oknem již nahání strach. Budeme muset všechno před spaním pořádně prolézt a zkontrolovat, zda nám společnost nemíní dělat třeba i hadi.
Když jsem se zmínil o sršních, ti místní budí opravdu respekt. Při pohledu na ně, mám pocit, že zásah žihadla nemůže nikdo přežít. A tím spíš nálet celého roje.
Již v Kourou se do nás pustil roj vos a jen zázrakem nás žádná nepobodala. Pouze hrozily, aby nás vyhnaly z blízkosti hnízda. Sršeň by asi tak shovívavý nebyl.
Přesně v poledne, kdy vše spalující slunce svítící téměř kolmo dolů, poskytovalo pouze minimální možnost schovat se do stínu, jsme vyrazili z ubytovny. Na vylidněné ulici, vedoucí do vesničky Awala, jsme se snažili stopnout auto, které by nás dovezlo na pláž Yalimapoo.
Kupodivu jsme se na asfaltu nesmažili příliš dlouho a zastavilo nám auto s ochotnými bílými manžely. Dokonce kvůli nám přeložili věci ze zadních sedadel do kufru, abychom si měli kam sednout. A navíc manžel za volantem zvládal obstojně i angličtinu. No nemáme mi to, ale kliku?
Zhruba dvacetikilometrová silnice, dá-li se komunikace spojující zapadlé vesničky takto nazvat, střídala obstojný asfaltový koberec s úseky připomínajícími spíše tankodrom. Po obou stranách cesty neprostupná džungle, pouze tu a tam lze spatřit nějaké obydlí.
Pán za volantem se projevoval jako zkušený bushman a pokaždé, když projíždělo v protisměru auto, přidržoval levou rukou přední sklo. Dle Richarda je to trik, používaný řidiči i v australské buši, kde se sám něco najezdil. Přidržením skla se má zabránit jeho vysypání v případě kamínků odlétávajících od míjeného vozidla. Sklo maximálně popraská, ale nikdy nemůže skončit řidiči v klíně či očích.
Pobyt na pláži, kde se mají vyskytovat želvy, byl plný dojmů. Ten jediný a původní důvod naší návštěvy mezi nimi bohužel chyběl. Nezahlédli jsme z želvy ani ploutev. Jediné co, alespoň potvrdilo jejich přítomnost, byl dlouhý pruh uhlazeného písku vedoucí od moře až k prvním palmám. Samice zde zřejmě nakladla svá vejce. A poměrně zřetelná stopa prozrazovala, že tomu není ani tak dávno. Jelikož jsme byli již za zenitem období, kdy se želvy na pláž hojně stahují, museli jsme se zabavit jinak. Ale nebyl to vůbec žádný problém.
Liduprázdné pláže Francouzské Guyany (Mart Eslem)
Již sama pláž i bez želv je velice příjemné místo pro pár chvil odpočinku. Ovšem odpočinku jsme si mnoho neužili, alespoň pokud mám mluvit sám za sebe. Poprvé v životě jsem česal vlastníma rukama kokosové ořechy přímo s palmy. Když se mi je konečně podařilo dostat dolů, pořádně jsem se nadřel než se mi jeden z nich podařilo s pomocí kamene rozlousknout. Byl jsem od kokosového mléka zapatlaný až za ušima a nakonec jsem jej ani neochutnal.
To Richard, zkušený sběrač kokosů, se do ořechu dostal šikovně jako veverka. Ale byl té dobroty a nechal mne skoro všechno mléko ze svého ořechu vypít. Ještě nikdy předtím jsem jej nepil. Připadal jsem si jako trosečník na opuštěném ostrově, tak silný to byl zážitek!
Většinou se každý se svým prvním ořechem nalopotí a přitom stačí jeden šikovný úder mačetou a můžete kokos podávat i se slámkou. I Richard se svým prvním „kokosákem“ urputně bojoval.
Můj první kokosák (Mart Eslem)
Ještě mi ani neodezněla chuť kokosu na jazyku a neoschlo mléko na bradě, když se stalo něco neočekávaného. Něco, co by nás ani ve snu nenapadlo. Doposud na žádné cestě mimo Evropu se mi to nepoštěstilo.
Z nenadání na nás kdosi promluvil naší mateřštinou. Věřte nevěřte, až ve Francouzské Guyaně Mart Eslem prvně potkal české krajany cestovatele. Skupinka osmi lidí přiletěla do Cayenne den po nás. Programem jejich cesty bude návštěva Kourou, Ďábelských ostrovů a Cayenne. Nakonec stráví několik dní v džungli na jihu země. Území Francouzské Guyany však nehodlají opustit.
Obydlí indiánů přímo na pláži (Mart Eslem)
Na konci pláže jsme pozorovali Indiány, lovící ryby. Po chvíli přijel jejich kolega na šlapacím kole i s puškou na zádech a na chvíli zmizel v hustém porostu, sahajícím místy až do moře. Ozval se výstřel a celý usměvavý se vracel s uloveným ptákem. Zřejmě do polévky.
Zkoušeli jsme od Indiánů získat ulovenou rybu a udělat si ji na pláži nad ohněm. Richardovi, který má, opět z Austrálie, zkušenosti i s rybolovem, se však ryba moc nezdála. Z našeho úmyslu tak záhy sešlo. Chtěli jsme rybu vyměnit za rybářské háčky, které jsme na doporučení přivezli k účelům směnného obchodu až z domova. Jak se ukázalo o chvíli později, jedná se zde o velice ceněný artikl. Za háčky jsme získali od domorodců ručně vyráběné a krásně zdobené šípy. Na památku jako suvenýry.
Obydlí indiánů přímo na pláži (Mart Eslem)
Asi v půl čtvrté jsme se začali rozhlížet po zpáteční dopravě do Maná. Po půl hodině čekání nám zastavil velice inteligentně vypadající Indián. Bohužel měl cestu pouze do čtyři kilometry vzdálené vesnice Piliwa.
A tam jsme se zadrhli. Jestli cesta doposud probíhala bez obtíží, najednou jsme narazili na problém, který se s přibývajícím časem stával čím dál tím více závažnějším. Na šestnáctikilometrový pochod po rozpálené silnici, vedoucí divokou džunglí, navíc okořeněný pětatřicetistupňovým vedrem, jsme se opravdu necítili. Ke všemu bylo více než zřejmé, že vzdálenost nelze urazit do setmění. A procházet se potmě pralesem, po tom jsme zrovna netoužili.
Po téměř dvou hodinách marné snahy zastavit projíždějící automobily, jsme se již pomalu smiřovali s nocováním pod širým nebem v bohem zapomenuté indiánské vesničce. Během čekání jsme vypozorovali jedinou naší možnost, jak se dostat do Maná. Nelze než doufat v bílého řidiče.
Nevím proč, ale černý bílému nezastaví ani, když má v autě volno. Kolem páté se naštěstí vracel z práce vedoucí skupiny silničářů, kteří opravovali stávající a budovali nové komunikace v této okrajové části Francouzské Guyany.
Odpoledne plné zážitků nakonec mělo i své příznivé vyvrcholení. Předlouhé čekání, navíc bez kapky vody, nás tak vyčerpalo, že jsme usnuli ještě před osmou hodinou večerní …
