Centrum městečka Bushmills (Mart Eslem)
Páteční dopoledne v Bushmills. Čemu jsme ho tak asi mohli zasvětit? Samozřejmě prohlídce místní destilérky. A nejedná se o nějakou řadovou palírnu, nýbrž o nejstarší licencovanou destilérku na světě.
Již roku 1608 udělil král James I. oficiální licenci k pálení whiskey. Historické prameny navíc zmiňují produkci „živé vody“ (v gaelštině Uisce Beatha, čti iške baha) již někdy v roce 1490. Old Bushmills Distillery je tedy opravdovou legendou a pojmem mezi všemi palírnami tohoto zlatavého moku na celém světě.
Místní irská whiskey má ji po staletí své nadšené a věrné zákazníky po celém světě. Cestu k nim si dokázala vždy najít i přes těžkosti, kdy destilérku zničil v 19. století rozsáhlý požár či přes odbytové potíže způsobené obdobím tzv. prohibice převážně na americkém trhu. Prohibice zlikvidovala jen v Irsku několik set palíren whiskey.
Palírna v Bushmills (Mart Eslem)
Za pět liber jsme si zakoupili vstupenku na exkurzi do Bushmillské palírny. V ceně lístku je i ochutnávka místní produkce ve výčepu 1608 Bar. Tam lze ochutnat téměř všechny typy místní jemné whiskey.
Exkurze začíná asi desetiminutovým filmem pojednávajícím o historii palírny v Bushmills na břehu říčky Bush. A končí zmiňovanou degustací. V průběhu prohlídky výrobního procesu je přísně zakázáno fotografovat, filmovat či telefonovat. Nejedná se však o úpěnlivé střežení tajemství výrobního procesu. Důvod zákazu je prozaičtější. Jelikož je vzduch prosycen výpary alkoholu, mohlo by lehce dojít ke vznícení a požáru.
Drobná brunetka Emma nás provedla pěti fázemi výroby whiskey. V první řadě dochází ke shromažďování ingrediencí výběrem z těch nejlepších přírodních produktů – ječmene, sladu, droždí (kvasnic) a pramenité vody. Slad je jednoduše naklíčený ječmen, který se nechá vysušit v zavřené peci, která se nevytápí pomocí rašeliny jako při výrobě skotské whisky. Díky tomu irská whiskey z Bushmills nemá tzv. kouřovou příchuť.
Po sladování ječmene (tzn. přeměna ječmene ve slad) je ječmen rozemlet a výsledným produktem je sladový šrot. Sladový šrot je smíchán ve velkých kádích s teplou vodou. Výsledná tekutina, tzv. sladina, je přečerpána do obrovských nádrží, kde dochází ke kvašení.
V druhé fázi výroby je do kvasných nádrží přidáváno droždí (kvasnice), které přemění proces rozpadu cukrů na alkohol. Tato nová tekutina se nazývá „wash“ a obsahuje přibližně 8% alkoholu. Vše je nyní připraveno pro nejdůležitější fázi výroby whiskey, kterou je destilace.
Ve třetí fázi výroby je tekutina „wash“ přečerpána do periodického destilačního přístroje, kde dochází k trojí destilaci. Toto je druhý významný rozdíl mezi výrobou skotské whisky a irské whiskey. Všeobecně je skotská whisky destilována pouze dvakrát, a proto teprve třetí destilování dodá irské whiskey čistější a jemnější chuť.
Proces destilace spočívá v oddělování alkoholu od vody. Alkohol se z tekutiny „wash“ vypařuje při nižší teplotě než voda. Následně dohází ke kondenzaci (zhuštění) obdržené alkoholické páry a takto obdržený kondenzát prochází druhou a třetí fází destilace, čímž se dociluje čistoty whiskey. Kondenzovaná tekutina získaná po první fázi destilace se nazývá „low wines“(nízká vína), po druhé destilaci se získává tzv. „feints“ (úkap) a teprve po třetí fázi dostává výrobce lihovinu, které říká „spirit“.
Kvalitu výsledné lihoviny hlídá a kontroluje oddělení „spirit safe“ (lihovinový trezor), kde zodpovědný pracovník tzv. „stillman“ kontroluje kvalitu lihoviny vycházející z destilačního přístroje. Teprve, když je naprosto spokojen s jeho kvalitou a čistotou, propustí destilát do další fáze výroby.
Exkurze v palírně irské whiskey Bushmills (Mart Eslem)
Ve čtvrté fázi výroby je čistá lihovina soustředěna do zásobníků a naředěna s pramenitou vodou. Následně dochází k přelévání lihoviny do dubových sudů, které jsou na několik let uloženy do obrovských temných vonných sklepů, kde lihovina pomalu dozraje v irskou whiskey. Sudy bývají různě aromatizované, například pro výrobu „Old Bushmills“ jsou používány sudy, ve který bylo dříve uloženo Sherry, Bourbon nebo Portské víno, a dřevo tak získalo potřebnou kvalitu pro jedinečnou fázi zrání irské sladové whiskey.
Mistr lihovarník pravidelně kontroluje chuť zrající whiskey a v okamžiku, který uzná za vhodný, smíchá určité množství whiskey z různých sudů do jedné velké kádě a nechá ji tam ještě po určitý čas dojít.
Ochutnávka whiskey Bushmills v baru 1608 (Mart Eslem)
Poté již nic nebrání páté a poslední fázi výroby. A sice stáčení do lahví. Do lahví, které jsou poté posílány do celého světa za příznivci čirého zlatavého moku. Prohlídky palírny v Bushmills rozhodně stojí za návštěvu. A to i v případě, že nepatříte k těm, kteří nějak zvlášť holdují alkoholu. Mohu všem vřele doporučit.
Členité pobřeží Severního Irska (Mart Eslem)
Z Mekky všech příznivců whiskey jsme odpoledne pokračovali podél pobřeží směrem na východ. Dalším úžasným zákoutím dramaticky členitého pobřeží severovýchodního Irska bylo místo nazývané Carrick-a-Rede.
Čarokrásné místo se nachází východně od městečka Ballingtoy. V rohu parkoviště stojí pokladna, ve které jsme zaplatili 5 liber na osobu, a byli vpuštěni na cestičku obehnanou z obou stran plotem z ostnatých drátů. Asi kilometrová procházka kopíruje okraj skalnatého pobřeží, které se prudce svažuje dolů na písčitou pláž.
Převýšení představuje během pár kroků hned několik desítek metrů a působí opravdu majestátně. Bez použití lana je v podstatě nemožné dostat se z mořského břehu dále na vysoko se tyčící pevninu.
Asi kilometr jihovýchodně od parkoviště končí pěšina neméně dramatickou terénní pauzou. Pár metrů od pobřeží se tyčí útesy malého ostrůvku Carrick Island. Ostrůvek s pevninou spojuje již přes 350 let asi třicetimetrový provazový most. Místní rybáři jej po staletí používali k přístupu na ostrůvek, odkud se jim lépe lovili lososi, jejichž hejna tímto místem migrují. V posledních letech se jejich most stal vyhledávanou turistickou atrakcí.
Provazový žebřík v Carrick-a-Rede (Mart Eslem)
V silném větru, který bičoval pobřeží v době naší návštěvy, byl přechod mostu lehce adrenalinovou záležitostí. Některé starší dámy měly po přelezení třiceti metrů děs v očích a jejich tváře vykazovaly značný stupeň psychického i fyzického vyčerpání. I já jsem se musel křečovitě držet oběma rukama, když na zpáteční cestě z ostrůvku provazový mostík vybočil snad o metr vpravo ze své normální klidové osy. Pohled dolů do několik desítek metrů hluboké propasti končící až hladinou chladného bouřícího moře mému klidu rozhodně nepřidal.
Jednalo se však o nevšední a nádherný zážitek, který mohu vřele doporučit každému, kdo miluje vítr ve vlasech a čistý vzduch v plících. A ten nádherný výhled na nedaleký maják na ostrově Rathlin Island, či na skotské pobřeží v dáli se nedá ani popsat. To se musí zkrátka vidět na vlastní oči…
Promrzlí, ale spokojení jsme pokračovali na palubě našeho černého Wauxhallu po antrimské pobřežní silnici, zázrakem dopravního stavitelství 19. století. Klikatí se v těsné blízkosti mořských vln pod rozeklanými stěnami pobřežních skalisek. Pobřežní útesy se střídají s písečnými plážemi a téměř za každou zatáčkou se vynořují idylické vesničky.
Podél pobřežní cesty se totiž nacházejí romantická Antrimská údolí (Glens of Antrim). Je jich celkem devět a patří snad trochu i do říše pohádek. V té největší z nich, v Cushedallu, jsme si udělali i krátkou přestávku. Má duše fotografa zkrátka a dobře neodolala až kýčovité scenérii této vesničky se čtrnáctisty obyvateli na břehu zátoky Red Bay.
Kýčovitá vesnička Cushedall (Mart Eslem)
Barevné domečky téměř jak z Ladových obrázků, v těsné blízkosti kamenné věže a mostu, pod jehož širokou klenbou podjížděla pobřežní silnice A2. Na most navazovala kamenná hradba sloužící jako vlnolam a ochrana malého přístaviště. V závětří mohutné zdi kotvilo pár rybářských lodí. Výjev jak z jiného světa, z jiné dimenze. V pozadí dojem kýče umocňovala blankytně modrá obloha či sytě zelené upravené trávníky. Cushendall, vesnička na samé periférii Evropy, jednoduše brala dech…
Jakmile jsme projeli poslední z Antrimských údolí, pohádka náhle skončila a vrátili jsme se do trpké reality. Na úseku cesty mezi městečky Larne a Ballyclare jsme nepříjemně dlouho hledali vhodné ubytování. Nebo, abych byl přesnější, dlouhou dobu jsme nemohli najít vůbec žádné.
V jeden okamžik jsme již byli rozhodnutí, že dojedeme až do nedalekého Belfastu a přespíme v již vyzkoušeném hostelu. Osud tomu však nechtěl a nalezli jsme ubytování typu Bed and Breakfast na Mui-Wai Farm. Ubytování v přízemním domku na Templepatrick Road číslo 149 na periférii městečka Ballyclare nás vyšlo na 40 liber za oba. Paní Annie Hunterová nám připravila pokoj, pohostila nás šálkem čaje a poté se rozloučila. V domě na farmě jsme osiřeli. Přijede až ráno, udělat nám snídani a převzít si od nás klíče.
