Je devět hodin, právě jsem se vrátil ze snídaně, lehl si na postel a četbou se snažil zahnat nudu. Již celých pětatřicet hodin vlny nepřetržitě houpou naší lodí. Díky tomu nelze ani zajít do malé posilovny, nacházející se pár kroků od naší kajuty. Začínáme se pěkně nudit, už aby se objevila na obzoru nějaká pevnina či naskytla možnost pozorovat velryby a ledové kry.
Dopoledne jsou sice na programu dvě přednášky na téma “ledovce, sníh a led” nebo “ze života tučňáků”, ovšem sedět několik hodin o patro výš ve společenské místnosti a poslouchat monotónní výklad je stejná nuda jako zůstat na pokoji.
Jedinou zábavou nakonec zůstává knížka a díky své prozřetelnosti jsem si s sebou vzal hned dvě. Obě od nejpřekládanějšího českého autora Karla Čapka. Povídky z jedné kapsy jsem již téměř přečetl, a proto již brzy sáhnu i do kapsy druhé…
Kajutu mne donutil opustit až podávaný oběd, který má každý den svůj pevný čas, a sice o půl jedné. Po obědě, těsně před půl druhou, jsem zahlédl poprvé ledovec. Pozoroval jsem jej však jen z okénka naší kajuty, navíc jen díky Michalovu upozornění. Stál totiž venku před oknem a zaklepáním mne na kru upozornil.
Ve dvě hodiny jsme povinně celé osazenstvo lodi měli sraz ve společenské místnosti ke školení o chování na Antarktickém kontinentu a popisování techniky nastupování a vystupování z motorových nafukovacích člunů, tzv. Zodiaků.
Jak jsme se dále dozvěděli Antarktida byla po dlouhá desetiletí pouze výsadním územím pro vědce a ostatní polárníky. Dlouho se vedly diskuse o povolení turistických cest do panenské přírody bílého kontinentu. První turisté tak dorazili na pobřeží Antarktického poloostrova až v šedesátých letech dvacátého století. Velký rozmach turistického ruchu nastal až počátkem let devadesátých.
Značně k tomu přispěl i pád Sovětského impéria, a tím vyvolané omezení přísunu peněz na financování polární flotily. Nedostatečných zdrojů pro sovětské ledoborce využila spousta cestovních kanceláří a pronajala si lodě k ryze turistickým účelům. Každoroční růst počtu zájemců o cestu do pobřežních vod Antarktidy vedl k založení mezinárodní asociace antarktických cestovních kanceláří (IAATO), jejíž manifest přesně vymezuje přísná pravidla chování turistů, jak na palubách lodí v antarktických vodách, tak zejména při pohybu na pobřeží.
Důležitá jsou zejména hygienická opatření k zamezení tzv. motýlího efektu, způsobujícímu zavlečení mikroorganismů na místa, kam by se jinak než pomocí lidí nikdy nemohla dostat. Tato opatření mají zamezit i přitažení organismů z jiných kontinentů na kontinent sedmý. Krom toho, že je přísně dbáno, aby se nedostalo nic sem, snad ještě přísněji se hlídá, aby se nic nedostalo odsud. Každý z nás musí být opatrný a netrousit při procházkách odpadky typu papírových kapesníků či igelitových sáčků a tašek. Ani pomyslet by nikdo neměl na utržení nějaké místní rostliny či nedej bože vybírání hnízd místní zvěřeny.
Zákazem, nic nezanechat na antarktické pevnině, je míněno i vykonávání tělesných potřeb. Pokud někdo, a dle mých zkušeností tím trpí hlavně dámy, potřebuje močit každou půl hodinku, musí také každých třicet minut absolvovat cestu člunem na loď Polar Star a zpět. Taková jsou pravidla a neexistují výjimky!
Na závěr informativního setkání byl odměněn vítěz soutěže o první zahlédnutí ledové kry. Vlastně cílem soutěže nebylo spatřit na vlastní oči plovoucí ledovec, nýbrž na papír umístěný na nástěnce písemně předpovědět čas, kdy první ledovec spatří kapitán lodi. Vítězkou se stala postarší paní dle jména odkudsi ze Skandinávie. Za odměnu obdržela láhev šumivého vína.
Na pátou hodinu bylo ohlášeno i naše první vylodění. Dalším pravidlem předepsaným asociací cestovních kanceláří je omezení počtu lidí při jednom vylodění. Nikdy nesmí být na jednom místě překročen limit jedné stovky účastníků. Naštěstí je nás dohromady i s celou posádkou pouze devadesát osm. Limit tedy bez obtíží splníme a můžeme se těšit na Livingstoneův ostrov. Čeká nás návštěva Bulharské polární stanice St. Kliment Ohridskiy.
K vylodění došlo za silného deště. Naštěstí jsme byli alespoň ušetřeni od většího vlnobití. I tak byla první plavba Zodiakem od kýlu ledoborce až k pobřeží, obklopenému širokým pásem nahromaděné ledové tříště, opravdovým dobrodružstvím. Naštěstí je možné zapůjčit si na lodi gumové holínky! Naše, sice nepromokavé trekingové boty by nám při seskakování z člunů do téměř půlmetru hluboké směsice ledu a mořské vody asi nebyly nic platné.
Místo našeho prvního vylodění na ostrově Livingstone (Mart Eslem)
Bulharská polární báze se nachází, dle mých osobních pocitů, na jednom z nejnehostinnějších míst na světě. Kromě dřevěných budov bulharské základny zde není nic jiného než skalnaté útesy, kamenité pobřeží, led a voda. Depresivní atmosféru místa, kromě nízko ležících šedivých dešťových mračen, dokreslují pláže z antracitově až černo-černé směsice štěrku a hlíny.
Na pláži jsme se museli brodit mělkou řekou při stěhování zásob přenášených z lodi do skladu na základně. Za odměnu po odstěhování balíků s nápoji, potravinami a televizní technikou jsme dostali šálek teplého čaje a k tomu i jeden velice cenný suvenýr. Razítko do cestovních pasů, stvrzující naší přítomnost na ostrově Livingstone.
Základna St.Kliment Ohridskiy (Mart Eslem)
Aby nedošlo k nějakému fau-paux, vrátím se ještě ke zmíněné řece. Na Antarktidě řeky, jaké známe z ostatních částí světa neexistují. Veškerou tekoucí vodu způsobuje tání okolních ledovců. A proto se i zde, díky dešti a teplotě nad bodem mrazu, malý říční tok dočasně vytvořil.
Máme za sebou první dobrodružství v blízkosti polárního kruhu a již teď se nemohu dočkat těch dalších. Obzvláště při nesení zásob na základnu jsem si připadal jak na stránkách dobrodružných knih, které jsem hltal po celé své dětství. I přes velice nehostinné podmínky, obzvláště povětrnostní, bylo naše první vylodění velice romantickým zážitkem, těžko srovnatelným s jakýmkoli zážitkem z mých dosavadních cest.
Tučňák uzdičkový (Mart Eslem)
Počasí se neustále zhoršuje, a proto se návrat na loď změnil v ještě větší dobrodružství než proces vylodění. V místě původního vylodění se nahromadilo veliké množství ledové tříště a znemožňovalo Zodiakům mezi krami proplout a přistát. Museli jsme se proto přesouvat až na druhou stranu pláže, kde ledová pobřežní bariéra byla snadněji překonatelná. Zatímco plavba na člunech z lodi na pláž Livingstoneova ostrova byla otázkou pár minut, zpáteční cesta se díky vysokým vlnám protáhla snad na tři čtvrtě hodiny.
Ledové kry komplikovaly návrat na loď (Mart Eslem)
Teprve až tehdy jsem díky vlnám přelévajícím se přes palubu Zodiaku mohl naplno ocenit své vybavení. Přestože se mi snad každých třicet vteřin přehnala vlna přes záda, vydržel jsem díky kvalitní bundě i kalhotám po celou dobu se suchým spodním prádlem. Totéž se rozhodně nedalo říci o ostatních, kterým se zpočátku usměvavý výraz, postupně měnil v grimasu značící pěkné prostydnutí.
Obzvláště našeho kamaráda z New Yorku, Thomase, jsem litoval. Musel být promočený až na kůži, zvláště když byl oblečen do plátěných kalhot, jaké já obvykle používám k cestám do Severní či rovníkové Afriky. Tedy do výrazněji teplejších krajin.
Představy nás všech o antarktickém létě se zatím ukazují jako zcestné. Ovšem, jak se říká, nechval dne před večerem. Je možné, že zítra vyleze slunce a po zbytek našeho pobytu bude opravdu panovat počasí, mnohem podobnější tomu letnímu.
Odměnou za vytrpěné chvilky spojené s návštěvou ostrova nám byly krásné snímky, při kterých jsme mohli zblízka zachytit členy malé skupinky tučňáků uzdičkových. Jedná se o jeden z nejatraktivnějších a nejkrásnějších druhů tučňáků. Je poměrně početný a hnízdí, jak na ostrovech kolem Antarktidy, tak i na Antarktickém poloostrově, kam s naší lodí míříme. Nevidíme se s nimi proto jistě naposledy.
Livinstoneův ostrov je součástí souostroví Jižní Shetlandy (neplést si s Shetlandami ležícími severovýchodně od pobřeží Skotska) a patří k britské části antarktického území. Jižní Shetlandy byly objeveny roku 1819 a patří, díky své poloze pouhých tisíc kilometrů od Ohňové země a blízkosti Antarktického poloostrova, k nejvíce navštěvovaným oblastem ledového kontinentu.
Souostroví, 540 kilometrů dlouhé, je tvořeno čtyřmi hlavními skupinami ostrovů. Od severovýchodu k jihozápadu to jsou ostrovy Clarence a Elephant, ostrov krále Jiřího a Nelsonův ostrov, ostrovy Robert, Greenwich, Livingstone, Show a Deception a konečně ostrovy Smith a Low. Kromě těchto hlavních ostrovů by se dalo pokračovat výčtem více než dalších sto padesáti ostrůvků a útesů, taktéž tvořících součást Jižních Shetland.
V 19. století byly ostrovy rájem velrybářů. Ovšem poté co došlo k téměř úplnému vyhubení zdejší populace tuleňů, rypoušů a lachtanů, zájem opadl. Výpravy se totiž stávaly čím dál tím více nerentabilními.
Dnes se na ostrovech nachází spousta výzkumných stanic. Jen namátkou ruská, argentinská, chilská, ale i čínská a jihokorejská. Na ostrově Nelson je dokonce i jakási bašta českých polárníků.
Tak jsme tedy vstřebali první zkušenost z oblasti Antarktidy. Přestože Jižní Shetlandy již jsou považovány za součást Antarktidy, já si počkám až na okamžik, kdy poprvé vstoupím na půdu kontinentu. Až poté v duchu oslavím dovršení sbírky na konečných sedm.
Bratr po večeři okamžitě usnul, aby ne, když byl z cesty Zodiakem, jako většina lidí úplně promočen. Celý promrzlý, dokonce i prohlašoval, jak lituje své účasti na této cestě a že jej již nikdo z teplé a suché lodi do takového polárního pekla nedostane.
Chybí mu zřejmě můj cestovatelský duch. Já bych ani v jeho promočené kůži ani na okamžik nelitoval své přítomnosti. Zážitek v polárních končinách je spojen i s podobnými situacemi, člověk může maximálně zpytovat své svědomí a nedostatečné vybavení. Však i Michal, až se prospí a zahřeje, změní svůj názor.
Podmínkou však bude, aby mu do rána stihly uschnout věci, jinak bude muset ranní vylodění opravdu oželet. Já si však nenechám ujít nic, snad i kdybych měl zmrznout. Pro mne bylo dnešní vylodění na Shetlandách nezpochybnitelným zážitkem, a to i navzdory nepřízni počasí. Déšť a vítr naopak prožité zážitky znásobil. Vždyť jaká by to byla Antarktida, kdybychom zde chodili v pantoflích a plavkách!??
Jediné, co mě na počasí vadilo, bylo znemožnění pořádného fotografování, doufám proto, že zítra přestane pršet a usměje se na nás z modrého nebe i kousek slunce…
