Kapitola 15 – Čestný Vicencio

Někdy jsem asi opravdu trochu naivní blázen. Dlouho jsem přemýšlel nad nějakým originálním dárkem pro své dcery. Po dlouhém toulání ulicemi San Telma a po Avenida Florida jsem se rozhodl pro jejich portréty kreslené černým uhlem na papír. Měl jsem s sebou jejich fotografie, a proto jsem zadal zakázku mladému umělci na Avenida Florida. Předal jsem mu fotografie a spolu s nimi i zálohu 50 pesos.
Mladík jménem Vincencio mi na sebe dal i telefonické spojení a dohodli jsme se, že si obrázky vyzvednu do pěti hodin odpoledne. Buď jsem mu špatně rozuměl a nebo mě stále ještě dokáže překvapit, že někdo může prodat svou čest a hrdost za tři stovky. Vyjádřeno v českých korunách.
Každopádně jsem po Avenida Florida běhal od čtyř do pěti, ze severu na jih a zase zpátky v marné naději, že si své dárky vyzvednu. Zkoušel jsem i volat na číslo, které jsem měl společně se jménem „umělce“ napsané uhlem na kousku papíru. Obsazovací tón zřejmě znamenal, že číslo neexistuje. Mám necelý týden na to, abych si ho odchytil. Třeba se opravdu jednalo o nedorozumění. Hlavně však má mé fotografie a bez nich si nemohu portréty nechat ani namalovat od někoho jiného. To mě na celé záležitosti mrzelo nejvíce.

Sháněním výtržníka jsem strávil celý zbytek neděle. Střídavě jsem se na Avenida Florida stále vracel. Naposledy před setměním. Při zpátečních cestách do hostelu jsem se občerstvoval čerstvým pomerančovým džusem na Calle Defensa. Je to rovnoběžná ulice s Calle Bolívar, kde jsem byl ubytován.

Jedná se o ulici plnou lidí, která by se dala charakterizovat jako veliký bleší trh. Ani po ní nejezdí auta, jak je obložená všemi možnými cetkami, ale i uměleckými díly. A téměř na každém rohu se za 5 pesos lze občerstvit čerstvě vymačkaným džusem. Šťáva se dělá z pomerančů, které jsme u nás znali jako kubánské. Mají velice tuhou dužinu, ale na džus jsou ideální.

Calle Defensa je celý den plná lidí a je to ideální pěší spojení ze San Telma do Microcentra. Hlavně co se bezpečnosti týče. Tu nelze v Buenos Aires nikdy podceňovat. Proto je vždy nejlepší pohybovat se ulicemi, kde je nejvíce lidí. V takových řádí maximálně kapsáři, protože na téměř každém rohu hlídkuje většinou policista.

Ovšem v liduprázdných a postranních uličkách dochází k přepadením a různým výtržnostem velice často. Jsem snad jediný z těch, které jsem potkal na této cestě, kdo nemá podobnou osobní zkušenost.
Tak třeba Christian, se kterým jsem strávil první den v Buenos Aires (ještě před cestou na Antarktidu) se nachomýtl k přepadení obchodu. Ten večer, kdy jsme se rozloučili, si zašel koupit něco k jídlu a během nakupování zjistil, že byl obchod vykraden, aniž si toho všiml. To je ten „humornější“ případ.
Trošku ostřejší příhodu mi vyprávěl včera u oběda Kari. Dva jeho krajané, které potkal na nějaké party pořádané Finskou ambasádou v Buenos Aires, byli terčem ozbrojeného přepadení. Po setmění vystupovali z autobusu a tu za nimi vyskočil i jeden mladík. Hned na chodníku vytáhl pistoly a cosi na ně pokřikoval. Aby získali čas, dělali, že útočníkovi nerozumí. Agresor, očividně amatér, byl čím dál tím nervóznější a aby přidal grády svým výhrůžkám, opakovaně svou pistoli nabíjel. Jeden z Finů byl kdysi v jakési bezpečnostní agentuře a po třetím nebo čtvrtém nabíjení se rozesmál a dal útočníkovi lidově řečeno „přes držku“. Nezpanikařil a došlo mu, že pistole se dá opakovaně nabíjet pouze, když v ní nejsou náboje. Jinak by při každém dalším nabití musela vyskočit nábojnice. Znalost zbraní mu zachránila minimálně peněženku. Ozbrojený Argentinec s přeraženým nosem vzal roha a Finové pistoli odevzdali s patřičným vysvětlením na policejní stanici.
Každé přepadení však nemusí mít happy-end, a proto je třeba mít oči vždy na stopkách a podobným situacím předcházet. Možná i díky tomu, že neustále sleduju dění kolem sebe a vyhodnocuju stav a dění na ulicích, do kterých vstupuju, se mi zatím nikdy nic podobného nestalo. A doufám, že to tak vydrží i nadále…