Vstával jsem až někdy po jedenácté hodině a měl pak co dělat, abych se za necelou hodinku stihl umýt a obléknout, ale hlavně přesunout k hotelu, kde byl Kari ubytován. Čtrnáct bloků, to je téměř jeden a půl kilometru pěšky. A to nějaký čas spolkne. Pár minut po dvanácté jsem už pochodoval po Calle Lavalle. Ve specifické argentinské výslovnosti španělštiny název ulice zní velice melodicky jako “kaše lavaše”. Před hotelem O´Rei na čísle popisném 733 na mě Kari už čekal.
Na oběd jsme si zašli do jedné z mnoha restaurací na Avenida 9 de Julio. Vzpomínali jsme na naši společnou plavbu přes Drakeův průliv a Kari se rozpovídal i sám o sobě.
Hned na začátku mě šokoval jeho věk. Zatímco jsem celou dobu žil v domnění, že se jedná o zhruba mého vrstevníka, Kari mě překvapil svými osmačtyřiceti. Samotář, který rád tráví zimu mimo Finsko, milující nade všechno moře. A to přestože, v porovnání se mnou nemá rozhodně ten nejlepší žaludek do houpajících se vln.Ve svých téměř padesáti nebyl nikdy ženatý a dokonce se ani nikdy neodhodlal žít se ženou ve společné domácnosti. Zdůvodňoval mi svůj postoj tak, že nemá rád a nechce mít děti.
Musel jsem kontrovat svým přesvědčením, jak naopak děti považuju za ten největší smysl a dar svého života. Mlčky přikyvoval a jako bych mu v očích četl, že na tom asi něco bude, ale on už prostě k některým věcem nemá ve svých letech odvahu.
Kari je určitě podivín a málokdo s ním vyjde a vydrží. To je bez jakékoli diskuze. Na druhou stranu je to asi ten nejosamělejší a nejnešťastnější člověk, kterého jsem kdy potkal. Jakoby se stále hledal a stále nenacházel své pravé místo v životě. Nemá rodinu, nemá žádný majetek a momentálně ani zaměstnání. Před pár měsíci dal výpověď. Ze dne na den. Svému šéfovi jednoduše řekl, že se stal objetí syndromu vyhoření a nemůže už prostě dál.
A teď už je téměř měsíc sám v Buenos Aires a přemýšlí, co si s životem počne dál. Svým způsobem ho chápu. Myslím, že vím, co cítí a po čem touží. V něčem jsme si vlastně podobní, ovšem já svou toulavou duši a svou touhu po svobodě dokázal skloubit jak s prací, tak s rodinou. A vše se snažím držet v rovnováze. Jakmile jedna část této mé osobní trojdohody začne utlačovat ty zbylé, je to špatně. A Kari něco podobného připustil.
Jedna stránka jeho já udusila vše ostatní. Díky tomu se stal psancem. Hledá, ale nenachází své štěstí. Trápí se myšlenkami o smyslu života. I zde dle mého tápe. Přeji mu, aby pochopil, že není obětí civilizace. Za vše ve svém životě si může pouze on sám. Jsme odpovědní za své činy hlavně sami sobě a stejně tak pouze my sami neseme vinu za vše zlé a špatné, co nás v životě potká. A při tom všem je ještě důležité pochopit, že je naprosto nepodstatné, co si o nás myslí ti druzí. Nejdůležitější je, co si myslíme samo o sobě. Když tohle člověk pochopí, teprve poté může dle mého názoru nastoupit cestu dalšího hledání. Teprve poté může nalézt své místo v životě a jeho opravdový smysl…