Kapitola 6 – Po Dálnici Východního Kapska

Po noci strávené nakonec na pohovce ve vstupní hale mi bylo sděleno, že Honza ani trochu nechrápal. Mě to ale ani trochu nevadilo, jelikož chrápali zajisté jiní a navíc jsem se celkem pohodlně a dostatečně vyspal. To jsem ještě netušil, že lépe se mi nepodaří vyspat již ani jednou do konce celého našeho putování po zemích na jihu Afriky!

Zabalili jsme si věci, došli si opět do obchodu Seven Eleven pro něco k snídani a čekala nás „operace Lariam“. Včera večer jsme si totiž zapomněli vzít lék proti malárii, a tak to dnes musíme napravit. Koupil jsem kakao, abych mohl prášek s báječným chuťovým ocasem něčím sladkých ihned zapít. Jedná se o základní předpoklad, alespoň u mne, mít připraveno něco na zapití či zajedení tohoto léku. Lariam má tak strašnou chuť, až by se člověku, pokud by jej musel rozkousat či cucat, z něj udělalo nevolno.

V půl deváté jsme dokončili nakládání našich zavazadel do mikrobusu a vyrazili k pobřeží oceánu. Všichni se na parkovišti kamsi rozutekli, přestože kromě vln tady není nic zajímavého. Já raději zůstal v autě, kochal se pohledem na obrovské vlny, tříštící se o pobřežní skaliska a v klidu snídal před pár minutami zakoupené sušenky.

Volal jsem opět i do Čech a konečně mi přišli i nějaké SMS zprávy od Lenky. První slova mého kamaráda poté, co poznal, kdo mu volá byla : „Tak co, už jste sbalili nějaký černošky?!“ Každý z blízkého okruhu mých známých si jistě okamžitě vybaví, komu jsem asi volal…

Naše další cesta vede stále po dálnici N2 a naším cílem zůstává Port Elizabeth. Právě projížděný úsek pobřeží se nazývá Garden Route (Zahradní cesta) a své jméno získal díky rozmanitosti a kráse okolní přírody. Krajina se zde mezi oceánem ležícím zprava a pohořím Little Karoo tyčícím se nalevo, jen tak zlehka vlní, díky čemuž lze dohlédnout z okénka mikrobusu do veliké dálky.

Člověk by vypotřeboval spoustu fotografického materiálu, musím se však krotit a šetřit si záběry na další dny, vždyť jsme tu teprve čtvrtý den a již mám založený třetí film z dvanácti ruliček, zabalených s sebou na tuto cestu.

Abych o Jihoafrické republice stále jen „nebásnil“, musím se zmínit o vzájemných vztazích mezi černými a bílými obyvateli. Kde bydlí běloši a kde černoši se dá poznat na první pohled. Nádherná architektura luxusních vilových čtvrtí ohromně kontrastuje s mnohdy oplocenými předměstími, kde stojí jedna plechová bouda vedle druhé dřevěné. Ti nejmajetnější obyvatelé předměstí se zmohou i na lehké stavby z neomítnutých tvárnic. Myslím, že apartheid sice již oficiálně neexistuje, ale stále ještě bude v mnoha zdejších duších. Předpokládám, že každý zná význam slova apartheid, ale přesto si dovolím citovat jeden naučný slovník. Apartheid je politická rasová segregace a diskriminace sledující cíle vytvořit a upevnit nadvládu jedné rasové skupiny nad jinou skupinou či skupinami, které jsou považovány za méněcenné.

Nelze se však zdejším lidem divit, jelikož v celé zemi, která čítá přes čtyřicet milionů obyvatel, tvoří více jak dvě třetiny černí obyvatelé. Každý v Čechách si jistě umí nebo raději ani nechce představit, jaká by u nás doma panovala situace, kdybychom museli žít společně s třiceti miliony cikány, kteří nechtějí a nikdy nebudou chtít pracovat. Je sice pravda, kriminalita „rómů“ je u nás v porovnání se zdejší kriminalitou černých obyvatel zanedbatelná, ale ještě větší pravdou je, že naše vláda zřejmě má na to, aby cikány zdarma živila, což vláda jihoafrická očividně nehodlá a díky tomuto postoji se zřejmě potýká s tak vysokou mírou trestných činů.

Já zastávám většinou nepříjemné názory. Člověk je živočišný druh a proto by pro něj měl platit zákon přírody – kdo je neschopný, nepřežije. Proč by měli ti schopní a mající chuť a vůli pracovat, táhnout a živit lenochy a flákače. Za zabezpečení určitého řádu a přísunu nejnutnějších životních potřeb by měl mít každý alespoň kousek cti v těle a odvděčit se společnosti vykonanou prací. Místo toho spousta lidí parazituje na činnosti ostatních, což se bohužel týká u nás doma v České republice i spousty lidí tzv. bílých. Zaujímám k celé této záležitosti velmi tvrdý a neúprosný postoj, nicméně jsem přesvědčen o pravdě ležící kdesi velice blízko.

Mohl mne proto, ačkoliv se mně to nikterak netýká, trefit šlak, při uvažování či dokonce dočasném zavedený tzv. milionářské daně po letošních katastrofálních povodních. Opět ti schopní a úspěšní mají na své schopnosti doplatit. Ne nadarmo se říká, jak je úspěch v Čechách skoro až trestným činem. Místo snížení podpor v neschopnosti (ano v neschopnosti, být nezaměstnaný není nic jiného než být neschopný) a vyhnání všech povalečů do práce na odstraňování povodňových škod, co se udělalo? Vezme se těm, kteří vždy spoléhají pouze sami na sebe a nikdy nic od ostatních nechtějí ani nepotřebují. Naše milá vláda si samozřejmě nechce rozházet dobré vztahy se svými voliči. Ještě aby se nevolili sociální demokraté, když se pak dá zvesela vysedávat po hospodách a každý měsíc udělat pouze maličkost – stoupnout si do řady na některém z příspěvkových úřadů. Není pravda, že by nebyla práce, je jenom nevole pracovat. Vždyť zůstat doma je tak pohodlné. Určitě bych nerušil přídavky na děti, ty za neschopnost svých rodičů nemohou, ale podporu v nezaměstnanosti bych zrušil úplně a vidělo by se, jak by začali všichni kmitat!

Městečko Knysna, místo naší další zastávky, je opravdu nádherné moderní letovisko, kde si člověk připadá skoro jako v Evropě. Zaparkovali jsem u vody a šli se projít po pobřeží plném obchůdků se vším možným, lemovaném zaparkovanými jachtami. Knysna údajně získala v nějaké soutěži titul nejkrásnějšího města Jižní Afriky. Nevím sice, jak je to s tímto oceněním horké, ale je tu opravdu hezky. Zajímavostí je založení města mužem jménem George Rex, který byl všeobecně považován za nemanželského syna anglického krále Jiřího III. Podle krále Jiřího se jmenuje správní město celého zdejšího regionu – George, kde však není nic moc zajímavého, a proto jsme jej již bez povšimnutí minuly.

V Knysně jsme s Honzou nakoupili první jihoafrické suvenýry. Já koupil Dominice pravítko s obrázky místní divoké zvěře a přívěsek na krk. Honza se plácl přes kapsu a koupil si nádherné šachy s velkými figurami představujícími zvířata tzv.velké pětky, což je slon, bůvol, lev, leopard a nosorožec. Malé figury, pěšci mají podobu osmi paviánů. Budu mu mít co závidět, škoda, šachy mám již doma přivezené z Egypta, jinak bych si je zřejmě koupil také.

Další dnešní zastávkou bylo městečko Humansdorp, ležící asi osmdesát kilometrů před Port Elizabeth. Nebyla to ovšem zastávka poznávací, nýbrž konzumovací. Měli jsme všichni již hlad, žízeň a nutnou potřebu. Naším útočištěm se opět stalo rychlé občerstvení Wimpy. Zastávka posloužila i k protažení a probuzení našich rozsezených a sluncem v uzavřeném mikrobusu týraných těl. Díky únavě většina z nás po cestě již každou chvíli tloukla špačky a jak Honza trefně poznamenal, chvílemi nás málem spalo všech osm.

U jídla nás pobavil vedoucí naší expedice Martin. Vyprávěl, jak po cestě samozřejmě také poklimbával, ovšem v jeden okamžik se probudil, otevřel rozespalé oči a málem na mně zařval : „Ty vole, co děláš proč nedržíš volant!“ V ten okamžik se totiž spletl a neuvědomil si, na jaké straně zde řidič sedí. Proto jej vyděsilo, když jsem se místo řízení štrachal v batohu, otočen zády ke směru jízdy. Není však sám, komu se to plete i já pořád chodím k autu z druhé strany, jak jsem zvyklý z domova.

Kolem třetí hodiny jsme projeli Port Elizabeth, více jak milionové město ležící 785 kilometrů na východ od Kapského města. Ve Viktoriánské době bývalo Port Elizabeth malebným přístavním městečkem, v současnosti však zde převažují problémy s nezaměstnaností a kriminalitou. Z tohoto důvodu se i mnoho lidí stěhuje pryč, většinou na západ do oblasti Kapského města.

Několik desítek kilometrů za Port Elizabeth již budeme odbočovat z pobřeží do vnitrozemí. Po dálnici N10 nabereme směr na Bloemfontein, správní středisko provincie Free State. Toto město sice nenavštívíme, ovšem nedá mi, alespoň krátce se zmínit o zajímavosti s tímto městem spojené. Narodil se v něm, 3. ledna 1892 anglický prozaik, filolog a literární kritik John Ronald Reuel Tolkien. Ano uhodli jste, autor slavné a nedávno i zfilmované trilogie Pán prstenů.

A najednou mikrobus přestal jet – došel nám benzín! Naštěstí u nás po chvíli zastavil černý řidič s nákladním vozem a ihned se ptal, zda nepotřebujeme pomoc. Naložil tedy průvodce Martina a odvezl ho k nejbližší čerpací stanici. Je to opravdu smůla, jelikož je pouhých pět kilometrů před námi.

Okolo čtvrté hodiny odpolední začíná již být chladno, teplotní rozdíl mezi dnem a nocí je asi to jediné, co je zde zatím nepříjemné. Při zastávce na tankování v Patersonu jsem si proto skočil do zavazadlového prostoru pro bundu. Do setmění zbývá něco přes dvě hodiny, takže můžeme ujet ještě kolem dvou set kilometrů. Jako místo dnešního noclehu se tedy rýsuje Cradock nebo spíše Middelburg, zaleží na Honzovi, jak se bude cítit. Do Middelburgu je to ještě asi 250 kilometrů.

Nakonec jsme to pro dnešek zapíchli v Cradocku a ubytovali se v luxusním čtyřhvězdičkovém hotelu Victoria Manor, kde nás uvítal v recepci zpěvem černošský sbor. U večeře jsem poprvé v životě ochutnal maso z antilopy a dali jsme si opět dohromady s Lenkou a Hankou láhev bílého vína, toho samého, které jsme ochutnali již v Kapském městě, je totiž vynikající! Po večeři, probíhající formou samoobsluhy u švédských stolů, jsme se sešli, vyjma Martina a Pavla na pokoji u holek. Zosnovali jsme totiž malé spiknutí proti oficiálnímu plánu cesty. Jelikož si stejně téměř vše zajišťujeme sami, včetně dopravy, hodláme trochu změnit itinerář cesty i za cenu neplánovaných výdajů navíc. Toužíme totiž navštívit Sun City, jakousi obdobu amerického Las Vegas a chtěli bychom k Viktoriiným vodopádům letět letadlem, namísto zamýšlené místní autobusové dopravy. Ušetřili bychom tím čas i starosti s přejezdem území Zimbabské republiky, kde to může být s bezpečností všelijaké. Úplně budou stačit přesuny do hlavního města Harare a do oblasti tzv. Great Zimbabwe, údajně nejvýznamnější architektonické památky na jih od egyptských pyramid. Vše jsme si s pomocí mapy a knižního průvodce Lonely Planet dobře promysleli a hned zítra ráno se s tím pochlubíme našemu průvodci Martinovi. Všichni jsme zvědavý, jak se na to bude tvářit.